Toužím po kabrioletu a po ... a po ...

Chci nové auto,  Bože, na tom není nic špatného! 

Chtěl bych opravdu dobré auto, šetřím a skrblím, chodím z práce v sedm večer. Bože, na tom není nic špatného! A jednou nastane ten den, kdy se mi splní sen. Mám ho! Fakt jsem na sebe pyšný. Pak večer sáhnu do police a otevřu nějakou duchovní knihu, začtu se. Zrovna narazím na obrázek Mercedesu, hned mě text zaujme. Píšou tam o touze, touze mít dobré auto, dobrý život, dobré zdraví. Pak ale také píší o touze po Bohu. Mám nějakou touhu po Bohu? Měl jsem, když mi bylo mizerně. Bůh je dobrý, to vím, pomohl, když jsem byl v nouzi - a teď - dal mi auto. Dopomohl mi k tomu, že jsem si v životě už konečně všechno zařídil. Jsem spokojený.

Co člověka skutečně naplní?

Svět nám nabízí tisíce možností, po čem můžeme toužit. Časem ale zjistíme, že nás nic z toho zcela nenaplňuje. Stav, kdy se člověk uzavře do sebe a je přesvědčen, že si všechno v životě pěkně zařídil, může být trochu nebezpečný. (Iluzorní) sebeuspokojení nám totiž uzamyká cestu k Bohu. Třeba pak jednou ale  přijde i myšlenka s tím, že nové auto zase není až tak podstatná věc. A v tu chvíli může začít naše hledání Boha, který je víc, než nové auto. 

Naplňující vnitřní kontakt 

Mohli bychom se občas sami sebe zeptat, co naplňuje náš život, po čem toužíme. Možná pak po nějaké době zjistíme, že to, co nám uvnitř skutečně chybí, co postrádáme, je živý kontakt s Bohem. Bůh nám dává svobodu a dává nám i další další touhy: být dobrým manželem či manželkou, být dobrým zaměstnancem nebo šéfovou, být dobrým otcem nebo matkou. Především však dává touhu po sobě samém. 

Pokud zakouším prázdnotu, není to špatně

Naše nitro hladoví a žízní po Bohu. Tento hlad a žízeň si na zpočátku třeba ani nemusíme uvědomovat, ale on o sobě dává postupně stále více znát. Mnohdy i uprostřed "hojnosti" zakoušíme prázdnotu a podivný nedostatek. Může to znamenat počátek rozvoje sktečného naplněného života s Bohem.