(Úvodní myšlenky k workshopu při Pastoračním veletrhu ve Schmochtitz)
1. Přání, aby v naší zemi a v naší obci došlo ke „zvýšení počtu věřících“ (srv. Modlitba na svátek apoštolů Šimona a Judy 28. října) může vzejít pouze od křesťana, který je ve své víře a církvi zakotven, který víru a farnost prožívá jako pomoc a podporu a jako pevné místo k bytí, který při veškeré kritice v církvi (a na církev) objevuje a objevovat musí (vždyť jde o církev hříšníků), stojí pozitivně při ní. Pouze věřící křesťan může mít přání, aby i ostatní byli vlastně křesťany: kdo není, měl by být.
2. Existují misionářská školení. Jejich součástí je to, aby člověk mluvil bez určitého ostychu o tom, co obsahuje každodenní život křesťana. Jedná se o protipól oprávněného ostychu před Bohem, kdy posvátné nechce být vláčeno na trh. Ale život s církví a z víry by ani neměl být pohřben v mlčení. Tak jako je přirozené vyprávět o návštěvě divadla, o dovolené, o úspěších dětí ve škole nebo o sportovních událostech, tak by měl křesťan vyprávět o návštěvě biskupa, farní oslavě, biblické hodině a podobných událostech. Měl by to vnést do rozhovoru s nevěřícími s „pokorným sebevědomím“, jak to vyjádřil biskup Wanke.
3. Další příprava spočívá v tom, udržovat záměrně kontakt s nevěřícími. V misionářské církvi by každý jednotlivý křesťan měl mít „svého ateistu“, od něhož se dovídá, jak nevěřící člověk přemýšlí o světě a jeho smyslu, o životě a smrti, a podobných tématech, před nimiž je často rozum bezradný. Časem by měl vědět, co si myslí ten, který nevěří.
4. Křesťanská obec nabízí nejen bohoslužby a společenství se závazkem vyznání, ale zve i k akcím, při nichž specificky křesťanská víra stojí spíše v pozadí: přednášky, hry, kabaret, varhanní koncerty nebo koncerty pěveckých sborů. Nevěřící lidé, pozvaní a doprovázení třeba svými křesťanskými známými, se tu cítí lépe než např. na slavnostní mši. Psychologický práh je níže. Nevěřící lidé by měli nejen doufat, že jsou vítáni, nýbrž by to měli i cítit, třeba když je farář uvítá (ale bez přehnané pozornosti). Pokud jde všechno tak jak má, náleží ke každé farnosti trvale okruh sympatizantů, z nichž jeden nebo druhý může časem říct: „Chci k vám patřit“. Avšak i zájemci, u kterých člověk tuší, že u nich nenastane obrácení k církvi a víře, jsou ve farnosti vítáni.
5. Když je řeč o základních úkolech církve – svědectví, liturgii a diákonské službě, spadá „misie“ samozřejmě do velké oblasti „svědectví“ (martyria). Ale dochází i ke křížení vazeb: k liturgii patří kázání; kdo je „ve jménu Páně“ poslán z bohoslužby do světa, je poslán i ke službě bratřím a sestrám; zážitek křesťana nezištného a připraveného pomoci dává se ptát, z jakého základu žije nebo z jaké síly a co mu dává popud k nesobecké službě. Proto uskutečnění třetí oblasti, ve které se církev „děje“ patří do oblasti misionářských úvah (první oblast!) Je to kvalifikovaný předpoklad pro to, aby slovo, které zve k víře, bylo přijato. I při misiích mezi cizí národy patří sestry zpravidla do štábu misionáře.
6. To, o čem jsme dosud pojednávali se týká nejprve jednotlivého křesťana. Ten ale při svých misionářských snahách musí především vědět, že má podporu ve stejně smýšlející obci, především u jejího pastoračního týmu.
Další úvahy sahají nad iniciativu jednotlivce. Tady je potřebná aktivita obce. Měla by odložit ostych z médií, který pochází z časů DDR, hledat zveřejnění a pozitivně se představit, nejen ve vitrínce, ale i v novinách. Novináři u nás často nejsou věřící, ale spolupracují. Koneckonců žijí ze zpráv. Nabídky vzdělání, jisté bohoslužby, výročí, výměna faráře, farní slavnost a podobné akce nepatří pouze do farního věstníku, ale též do novin. Mnohé farnosti jsou schopny nabídnout místní akce, často ve spolupráci s dalšími církvemi: např. veřejná křížová cesta po pěší zóně v Suhlu, „Církevní skok“ v Erfurtu (Kirchensprung), adventní kalendář v Görlitz, kající pochod mužů v Berlíně, kající pouť mládeže do blízkého koncentračního tábora, přednáška o nákupní horečce v adventu va 3. patře obchodního domu Karstadt, tzv. Go-life bohoslužba „pro ty, kteří na bohoslužby nechodí“, Martinský průvod obcí, ekumenický městský „den církve“ a mnoho dalšího, co jen se dá vymyslet. Jde při tom vždycky o to, povzbudit církev k tomu, aby vyšla ven.
7. Existuje vliv, který mají církve na veřejnost a společnost, který normálně je sotva zjevný, neboť je tak samozřejmý. Člověk si ho povšimne teprve, když schází: farnosti a církve mohou být pro společnost požehnáním. Pro to, co máme na mysli, existuje známý příklad z Bible: Elita Izraele byla králem Nabúkadnézarem deportována do Babylonu. Prorok Jeremiáš, který ještě zůstává v Jeruzalémě píše nové exilové obci dopis a posílá ho po poslu do Babylóna. V něm nevyzývá k pasivnímu odporu, ale píše: „Stavte domy a bydlete v nich, zakládejte zahrady a jezte ovoce z nich Vezměte si ženy a mějte syny a dcery.....snažte se o blaho města, do kterého jste byli odvedeni, a modlete se k Hospodinu za ně...“(srv. Jer 29, 4-8.
Křesťanská obec v nevěřím prostředí hraje podobnou roli. Tu a tam se může učinit zjevnou. Je podporou pro svoje tak odlišně smýšlející okolí. Dnes se říká, že má svou cenu. A to díky zcela samozřejmé a neokázalé připravenosti rodičů mít děti a vychovávat je k zodpovědnosti a lásce k bližnímu, aktivní účasti na osudu města, např. při volbách a mnohým dalším, co se zdá být zcela samozřejmé.. V živé křesťanské obci by měli neonacisté sotva šanci. Kriminalita je v katolické nebo evangelické obci nižší než je městský průměr, ačkoli se jedná o obec sestávající z hříšníků. Napoleona II. se tázali, proč chce, aby faráře platil stát. Odpověděl, že je levnější a efektivnější platit jednoho faráře místo dvou policistů. Nedělal to z lásky k církvi, ale doufal ve snížení kriminality.. Samotný Olof Klohr, dlouholetý hlavní ateista DDR, mi potvrdil a později to dokonce publikoval, že na věřící dělníky v DDR byl zvláštní spoleh.
To vše jsou úvahy na cestě k misii, ne jako propedeutika. Nepředstavujme si, že jeden „veletrh“, jaký pořádáme tady ve Schmochtitz, bude ihned převeden v misie. Později, po dlouhé trpělivosti, péči a modlitbě možná přijde okamžik, kdy někdo řekne tak jako ve Skutcích apoštolů: „Zde je voda, co brání, abych byl pokřtěn?“ (Sk 8, 36). Ale to nezpůsobíme my.