z dokumentu Pozvat současnou společnost k životu z víry. Dopis francouzským katolíkům str 65-79
Dobře víme, že na vztazích, které církev udržuje s naší laickou společností a zvláště s veřejným míněním a sdělovacími prostředky, leží stále hypotéka. Církev, kterou tvoříme, je více méně ztotožňována s politickou a sociální silou a jej jednání je interpretováno prostřednictvím politických a sociálních kategorií, ať už konzervativních nebo pokrokových, vyspělých nebo zaostalých.
Tak, jak církev vkládá svůj život a svoji činnost do dějin naší společnosti, nemůžeme soustavně tyto interpretace odmítat. Máme ale právo protestovat tehdy, kdy se tyto interpretace samy stávají systematickými, a především máme odpovědnost za nás samé, dovnitř církve, abychom uplatnili naše vlastní chápání církve a její specifické povahy, která je neoddělitelná od „tajemství víry“.
1. Svátostnost církve.
Nemůžeme uniknout dějinám, které již po několik století vyznačuje vývoj vztahů mezi církví a společností, zvláště pokud se tyto vztahy nesou ve znamení rostoucí emancipace společnosti ve vztahu k církvi.
Mnohé rozhovory stále potvrzují takovýto výklad. Na jedné straně se potvrzuje, že společnosti dospívají, když jsou ochotny oddělovat občanskou identitu od náboženských přesvědčení a zdůrazňují se odchylky, které vznikají, když se náboženský zákon ukládá státu a občanské společnosti. Na druhé straně je vyjadřována obava z toho, aby se společnost ve chvíli, kdy se zruší jakýkoli vztah k Božímu zákonu, nepřikláněla k zákonům a jednáním, které jsou nelidské.
V takovýchto debatách se mohou argumenty vzájemně uplatňovat do nekonečna. Těm, kdo poukazují na nebezpečný a totalitní charakter každého náboženství, mohou jiní odpovídat tím, že vyjmenovávají zločiny, spáchané ve jménu rozumu, vydané ho sobě samému.
Nechceme zůstat uzavřeni v těchto neplodných debatách. Zkušenost, kterou francouzští katolíci žijí, nám ukazuje, že si nemůžeme vybírat mezi „Božími právy“ a „lidskými právy“. Jsme učedníky Syna Božího, který se stal člověkem pro spásu všech a víme, lidskou a dějinnou zkušeností, že tam, kde jsou skutečná práva lidských bytostí hanobena, je vzývání Boha pokrytecké a naopak, tam, kde není uznávána svoboda klanět se a sloužit Bohu, Spasiteli světa, jako občanské právo, je politická svoboda jenom propagandistickým heslem.
Abychom opustili tyto neúnosné spory, máme k dispozici velké prohlášení Druhého vatikánského koncilu na téma svátostnosti církve, neboť: „Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (Lumen gentium, článek 1).
Sotva jsme začali posuzovat dopady a důsledky takového prohlášení a potřebujeme pochopit jeho všechny teologické pastorační obsahy právě proto, abychom v naší laické a pluralitní společnosti vytvářeli rozhodněji církev jako Kristovu svátost.
a. Potvrdit svátostný charakter církve znamená nejprve zdůraznit její zakořenění v
tajemství‚ které ji tvoří a které ji neustále nutí k tomu, aby se nesoustředila jenom sama na sebe. Protože ona je Kristovým znamením, on ji předchází, oživuje a očekává.
b. Současně má církev, Kristova svátost, historickou povahu a je znamením pro
společnost. A „pod způsobami“ této konkrétní společnosti se nabízí Boží přítomnost v
našem světě k přijímání a prožívání.
Je proto nevyhnutelné, že vnímání církve se stále pohybuje mezi příliš širokým prohlašováním její jedinečnosti jako „Boží instituce‘ a přehnaným zúžením její jedinečnosti v obecných náboženských kategoriích. Měli bychom přijmout to, že nejsme vždy chápáni tak, jak bychom si přáli. Toto nepochopení samo vede k tomu, abychom zdůraznili nutnost a naléhavost trvalého uvádění do křesťanské zkušenosti.
Musíme ale tím spíše sami pochopit, že nejlepší služba, specifická služba, kterou můžeme mužům a ženám naší společnosti poskytnout, je „obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (1 Petr 3,15), když žijeme a nabízíme víru, kterou jsme dostali od apoštolů, se vším tím, co s sebou takový život a takové nabízení přináší.
Ukazuje se tedy konkrétně, že církev, když se projevuje jako Kristova svátost, nestojí jenom vně moderní společnosti. Je i v ní. Je doma v dnešních demokratických společnostech, v naši občanské společnosti. Úplně jednoduše proto, že je to společnost, ke které patříme a v níž chceme svoji víru žít.
V této společnosti se naše církev neztotožňuje s tou či onou kulturní podobou. Dobře ví, že Kristovo evangelium má být hlásáno mužům a ženám všech ras, jazyků a kultur a že ona sama, jako církev Kristova, zůstává kvasem konkrétní univerzality, zvláště když je naše společnost v pokušení se do sebe sama uzavřít. Ve skutečnosti nám přítomnost rodin pocházejících z imigrace v našich křesťanských společenstvích připomíná požadavek této účinné katolicity a její reálnost.
Uvnitř francouzského národa se vším, co postupně přispívalo jeho vytváření během staletí, katolická církev vyzývá všechny, kdo do ní patří, aby žili jako uvědomělí občané tam, kde se nacházejí, a nabízí všem, aby se navzájem přijímali jaký bratři a sestry v lidskosti. Není posílána jako vyslanec, aby je pozvala na slavnost připravenou nebeským Otcem pro všechny jeho děti?
Protože je věrná svému Pánu, ona, která je Světlem národů, Lumen gentium, nemůže se církev nikdy vzdát toho být v tomto světě, v naší společnosti, jako náznak, nedokonalý, ale skutečný, Božího království, v němž bude vše usmířeno.
2. Církev a služba společnosti.
Jako učedníci Kristovi si neděláme nárok na to být lépe pochopeni než on a naše hříchy mohou jenom dodat k této zkoušce. Potřebujeme se tedy sebe sama ptát, jak jsme vnímáni a představováni veřejným míněním.
Tak, jak jsme občany francouzské společnosti, chceme užívat stejných práv a mít stejné povinnosti jako ostatní občané Přejeme si také, aby s námi rovnoprávně zacházely různé státní instituce. Připouštíme si svá omezení, své slabiny i své chyby. Domáháme se pouze práva nabízet všem svým současníkům to, co vytváří základní zkušenost naší lidské existence a právo rozumem zdůvodňovat, pokud je to možné, svá rozhodnutí.
Když zveme ty, kteří o to mají zájem, aby přijímali a uznávali Ježíše Krista jako Pána a Mistra svého života, naplňují nás dvě základní přesvědčení: - nikoho nechceme zraňovat a nepotlačujeme ničí svobodu, protože Ježíš z Nazareta, ukřižovaný Mesiáš, konal jen službu a projevoval pokoru proto, aby nám zjevil nekonečnou lásku svého Otce; - nabízíme těm, kdo ho chtějí následovat, styl života, jednání a sdílení, jehož důsledky se mohou odrážet ve skutečné službě lidem, službě, která se zapisuje do našeho světa a do našich dějin; tato dvě základní přesvědčení nás opravňují k tomu, abychom si uvědomili, jakým způsobem se posláni církve v současné společnosti uskutečňuje a má dále uskutečňovat.
a. Protože je církev znamením Božího daru, nesnaží se stavět na místo jakékoli politické
nebo sociální instituce, potřebné pro život ve společenství. Uznává autonomii rodin,
občanské společnosti a státu. Občané, kteří jsou křesťany nebo se jimi stávají, nejsou nikdy
zbaveni svých společenských povinností. Nevytvářejí stát ve státě. Ale protože církev je
znamením intimní jednoty s Bohem a jednoty celého lidského rodu, je nositelkou dvojího
poselství, jehož oba prvky jsou od sebe neodlučitelné:
- pouze Bůh je hoden klanění. Všechny modly, vytvořené a manipulované lidmi, ať jsou
jakékoliv, hrozí tím, že se stanou nebezpečnými.
- v Božích očích jsou všichni lidé stejné rasy a stejného rodu. Tak, jak jsou legitimní
jednotlivé instituce, které řídí naši společnost, jejich moc má své hranice a nemá jiný důvod
existence, nežli sloužit ke společnému prospěchu všech.
Tato dvojí zvěst se může stát prorockou v určitých historických situacích, kdy církev naráží na totalitní požadavky státu, nebo tehdy když se zákony a politické, ekonomické a sociální struktury stavějí proti úctě k lidem a k jejich nezcizitelné důstojnosti. Církev je tedy volána k tomu, aby - slovy i činy - bránila tomu, co ohrožuje Boží pravdu a důstojnost lidí. Tento odpor jít až do mučednictví, které dělá čest církvi a lidstvu, protože ukazuje současně sílu ducha a velikost lidské svobody.
b. Protože církev je také prostředkem toho, co naznačuje, umožňuje Ježíšovým učedníkům ho skutečně následovat. Neboť nestačí říkat: „Pane! Pane!“, je třeba také plnit Boží vůli. Právě v tomto plnění Boží vůle se světu zjevuje láska, jejímiž jsme svědky.
Když zve křesťany, aby žili ze svátostí, aby se aktivně účastnili náboženského vzdělávání, teologického vytváření duchovní zkušenosti, nepřispívá církev pouze ke vzdělávání svých členů. Přispívá také kulturnímu a sociálnímu rozvoji národa, ve kterém její členové žijí, protože praxe modlitby a teologické reflexe, pochopení lidských skutečností ve světle víry, zkušenost odpuštění přijímaného a dávaného umožňují našemu lidství, aby se odkrylo takové, jaké je: křehké a omezené, ale nekonečně milované Bohem a za kořeněné v této lásce.
Tyto zkušenosti a praxe, nabízené církví a v ní žité, mají nepochybně náboženský dosah. Jsme ale přesvědčeni o tom, že přispívají také umění žít a vůli k životu celé naší společnosti.
c. Aby ztělesnila skutečnosti, které hlásá, a učinila je ve společnosti viditelnými, vytváří si církev dnes jako včera organizace a instituce, které vstupují do celé společnosti.
Místní církve, školské instituce, organizovaná hnutí, sociální a služby tlumočí, někdy lépe nežli slova, identitu tohoto „nového lidu“, kterým se snažíme být, v Kristu a pro svět.
Nesnažíme se však poučovat naši společnost. Domáháme se pouze svobody nabízet slovo, které jsme objevili a které zakládá naši naději, a nechávat je působit. Radujeme se bez postranních myšlenek, pokud naše společnost zvládá sama převzít všechny funkce, potřebné pro společný život. Vybízíme tedy všechny členy našich společenství, aby se podíleli, stejně jako ostatní občané, na službě v rámci veřejných institucí a aby, je-li to třeba, neváhali promluvit o víře, která je zdrojem jejich přítomnosti a jejich jednání.
A konečně když se scházíme k modlitbě, studiu Písma a k tomu, abychom organizovali sdílení osobních obdarování, která nám Bůh svěřil, věříme, že sloužíme společnosti, do níž patříme každým kouskem naší bytosti, a jejíž nejistoty a záměry sdílíme. Současně jsme přesvědčeni, že už jsme, uprostřed svých bratrů a pro ně, zárodkem toho velkého zástupu, který apoštol Jan, podle knihy Zjevení, viděl již ve slávě nebeského Jeruzaléma
(srov. Zj 7,9).
1. Druhý vatikánský koncil prohlásil o církvi, že je v Kristu jako svátost spásy. Jak
rozumíme tomuto vyjádření tajemství církve?
2. Jsme pozorní k tomu, abychom rozlišovali v událostech Boží volání? Jaké události se
nás dotkly osobně nebo v životě našich společenství?
3. Na jakých sociálních nebo vzdělávacích činnostech se podílíme? Pociťujeme na základě
toho konkurenci mezi občanskými a církevními institucemi?
III. UPŘESNIT SMĚR NAŠÍ ČINNOSTI
Budeme teď mluvit o církvi a o jejím poslání v současné společnosti. Teď jde o to ptát se sebe sama, jak je naše církev, dnes a vždycky, volána k tomu, aby se uskutečňovala svými třemi tradičními způsoby: vyznáváním víry, službou lidstvu a uskutečňováním liturgie a svátostí.
Členové církve se, podle svých různých zaměření, přiklánějí k zdůraznění toho či onoho z těchto tří aspektů. Chtěli bychom ukázat, že je nutné je navzájem propojit a zachovat přitom správné místo pro každý z nich.
1. Slavit spásu („liturgia“)
Církev je nositelkou zvěsti a jejím posláním je tuto zvěst hlásat (martyria). Má také poslání sloužit životu lidí (diakonia). Přesto je pravda, že toto předávání zvěsti a tato služba lidstvu vrcholí ve slavení liturgie (liturgia), během níž společenství přijímá Slovo svého Pána a modlí se za spásu světa.
To je důvod, kvůli kterému vybízíme, aby se na prvním místě vzal v potaz tento liturgický a svátostný rozměr života církve.
Ani v nejmenším nemáme v úmyslu zpochybňovat rozměry vyznání víry a služby, které je třeba znovu ocenit, aby se víra církve neomezovala na „kult“. Je-li ale slavení svátostí vskutku místem, z něhož vše vychází a do kterého se má všechno vracet, není to ona, kdo má dát plný teologický význam také nasazení ve světě a hlásání víry? Neexistuje ve skutečnosti reálné riziko, že oddělením se od liturgického a svátostného života se hlásání zvěsti
proměňuje v propagandu, že angažovanost křesťanů ztrácí svoji jedinečnou „šťávu“ a že modlitba degeneruje ve vyhýbavosti?
Je-li ale důležité, aby liturgie byla ve středu křesťanského života, je také velmi důležité, aby se z ní nečinilo všechno, protože tím by ztrácela svoji podstatu. Proto, i když o ní mluvíme na prvním místě, budeme ji nutně stavět do vztahu k ostatním dvěma způsobům církevního života.
a. Pro svátostnou pastoraci nabízení víry.
Narážení na obtíže při přijímání žádostí o svátosti již řadu let vedlo ke snaze vstupovat při pastoraci do účinného dialogu s osobami, které se žádostmi přicházejí, a umožňovat, aby se jejich motivace k víře vyvíjely.
Pokud ale za tímto účelem nechceme docházet k „výprodeji“ tajemství víry, ani naopak ke kladení nesrozumitelných požadavků na ty, kdo svátosti žádají, je třeba, aby pastorace přijímání byla doprovázena „pastorací nabízení“, prostřednictvím které se církev nebojí chopit iniciativy a pozvat k setkání s Kristem ve svátostech.
b. Již započatá dynamika.
Ve všech našich diecézích se praktikuje tato pastorace nabízení svátostí, pokud jde o svátost biřmování, a tato pastorace přináší plody, o nichž mohou biskupové, kněží a vychovatelé mládeže svědčit.
Stejným způsobem přispěla křesťanská hnutí seniorů a ti, kdo doprovázejí nemocné, k obnově smyslu svátosti nemocných, která se zpravidla nabízí při slavení ve společenství.
Za mimořádných a přesto dosti častých okolností (poutě, shromáždění mládeže ve farnostech nebo v nových komunitách a pod.) přicházejí podobné iniciativy, pokud jde o nabízení svátostí smíření, která se přestává představovat jako právní požadavek ale ukazuje se jako příležitost uznat, že jsem hříšník při jímaný Kristem a osobně usmířeným údem jeho Těla.
Ve stejné perspektivě je třeba pohlížet na pastoraci svátosti manželství. To předpokládá zaměřit skutečnou pozornost na současné podmínky manželského života: sociální problémy, nejistoty vzhledem k budoucnosti, stoupající nestabilitu párů, proměnu podmínek života žen, problémy, které vytváří kontrola porodnosti. Je možné předkládat požadavky evangelia na manželství a brát přitom v potaz tyto podmínky, jako uskutečnitelnou cestu pro zbudování života manželského páru a rodiny. Uskutečnitelnou cestu, to znamená cestu, na které nejsou manželé ponecháni, ale jsou zváni k tomu, aby pochopili sami, s podporou skupiny nebo křesťanského společenství, že Kristovo slovo o lidské lásce odpovídá na to, co se nachází v jejich nitru a co je také v nich nejkřehčí.
Pokud jde o eucharistii, pokročila společenství v uvědomění si její důležitosti pro život církve. Je ale stále rozhodující obnovovat všude smysl nedělního slavení jako okamžiku, v němž společenství pokřtěných tvoří viditelně jedno tělo a odpovídá na návrh, se kterým se Kristus obrací na své učedníky, aby se při pojili k daru jeho vlastního života pro život světa.
Získáváme všichni zkušenost se slavením, které je přijímající a vřelé, které nám Bůh nabízí, když přichází obnovit naše síly, abychom vytrvali na cestě. Toto není pro naše společenství nedostupný ideál, zvláště pokud se všechny jednotlivé duchovní cesty a tradice shodnou ve snaze lépe spojit požadavky, které jsou někdy neprávem stavěny do protikladu: úcta k liturgické tradici, výzva k účasti všech, přispění různých estetických a uměleckých vyjádření.
Takové uskutečňování eucharistie je neoddělitelné od uvědomění si služeb, ustanovených pro život a budování těla církve. Pastorace povolání přispívá značně tomuto uvědomění. Důkazem toho jsou, mimo jiné, plody, které přinesla trvalým jáhenstvím. Není-li tomu tak ještě stejným způsobem s kněžstvím, je to nepochybně proto, že - ať je jakkoli energická - pastorace kněžských povolání trpí obtížemi, s nimiž se setkáváme hlavně v pastoraci mladých.
c. Svátostný život a duchovní zkušenost.
Valorizovat takto svátostný život v církvi má smysl, pouze pokud se současně poskytne plný prostor duchovní zkušenosti. Protože mimo tuto zkušenost ztrácejí svátostné úkony svoji hloubku. Je proto důležité neustále spojovat svátostnou pastoraci s nabízením života naplňovaného Duchem svatým, s následováním Krista, životem, který sytí modlitba a četba Písma.
V tomto ohledu hraje řada klášterů a komunit duchovního života, kontemplativních a apoštolských, rozhodující roli, a to ne jenom svědectvím svých členů, ale i svojí otevřeností k přijímání, kterou si uchovávají, především ve svých liturgiích, vůči mnohým „hledajícím Boha“. Osoby, jejichž osobní cesta je někdy bouřlivá, tak nacházejí možnost se nechat vyučit nebo evangelizovat, když se rozhodnou podřídit svoji zkušenost živé tradici modlitby církve.
Ještě šířeji, pokud je liturgie úctou vzdávanou v církvi Bohu Ježíše Krista, jsou ti, kdo se jí účastní, zváni k tomu, aby přizpůsobili svůj život „tajemství víry“, které slaví, a současně, aby ho nasadili ve službě druhým. Je tedy možno potvrdit, že tím, že se účastní slavení svátostí, slouží už křesťané životu světa a jsou povzbuzováni k tomu, aby projevili tuto službu ve skutečnostech a událostech tohoto světa.
2. Sloužit životu lidí („diakonia“).
Je nemožné slavit vpravdě tajemství víry a držet se jenom jeho kultovní stránky. Neboť Bůh spasitel, který k nám přichází v Ježíši Kristu, se sám ztotožnil s chudými a malými. Mezi křesťanským obřadem a životem lidí, v tom, kde je tento život nejkřehčí a nejohroženější, tedy existuje nerozlučitelná vazba. Nelze sloužit Bohu a milovat Boha, kterého nevidíme, aniž bychom ho ctili v nejchudších bratřích. Službu jáhnů nám zcela konkrétně připomíná tuto podstatnou vazbu mezi službou Bohu a službou lidem.
U francouzských katolíků toto evangelní upřednostnění chudých a ze společnosti vyloučených, považovaných za „Kristovy svátosti“ inspiruje počet osobních a institucionálních aktivit. U těch, kteří uskutečňují tuto naléhavou výzvu, roste přesvědčení, že tak naplňují své křesťanské povolání a že hlásají evangelium tím, jak svým způsobem slouží lidem.
- Aby dostála takovému poslání, snaží se církev vracet své členy do jejich konkrétních podmínek života a povzbuzuje je, aby přijali odpovědnost za svět, který jim je svěřen, včetně požadavků na solidaritu a iniciativu s tím spojených. K uskutečňování toho připravují hnutí, zvláště hnutí katolických aktivit, své členy k tornu, aby inspirovali svoji činnost při přebírání odpovědnosti za osobní a sociální život lidí. Pomáhají jim společně pracovat na změně smýšlení.
- Církev současně disponuje prostředky, které jsou jí vlastní, pro to, aby inspirovala , podporovala a také organizovala činnost katolíků ve službě lidskému společenství, díky organizacím jako jsou Katolická pomoc nebo CCFD, díky zdravotním a vzdělávacím institucím nebo vzdělávacím a charitativním hnutím. Je třeba rozpoznávat nové oblasti, na kterých se očekávají tvořivé iniciativy, ať už se jedná o integraci na předměstích, negramotnost, solidaritu s přistěhovalci nebo přítomnost u přestárlých nebo postižených lidí.
- Stejně tak se charita nezaměňuje s pomocí v tísňových situacích . V církvi existuje dosvědčená tradice zájmu o vše, co přispívá k rozvoji potenciálu naší společnosti a podpory uvažování a jednání těch, kteří nesou veřejnou odpovědnost, zvláště když se jedná o rozhodování o cílech a účelu ekonomického nebo politického života.
- Je třeba také upřesnit, že evangelní upřednostnění chudých se neuskutečňuje pravdivě ‚pokud se s těmito chudými zachází „paternalisticky“ jako s příjemci „dobrého díla“, ale jen pokud se s nimi zachází jako se skutečnými partnery. Církev se musí učit stávat se stále více tímto prvotním společenstvím, v němž ti, kdo jsou ze společnosti vyloučeni nebo společností „zapomenuti“, prožívají uznání své důstojnosti aktivních údů Těla Kristova. To se uskutečňuje v odstrčených čtvrtích, ve kterých žijí katolické rodiny pocházející z přistěhovalectví, které tam jsou často spolu s několika aktivisty a společenstvími řeholníků nebo řeholnic jedinými, kdo jsou trvalým znamením přítomnosti církve. V těchto čtvrtích, kde je dost živé hnutí neokatechumenátu, tyto osoby a skupiny jasně ukazují mezinárodní a multikulturní rozměr křesťanských komunit.
- V současné době prochází také pastorace nemocných významným rozvojem, díky formaci osob, které nenavštěvují pouze nemocné, ale pomáhají jim poznávat, že jsou plnohodnotnými členy křesťanského společenství. Takováto přítomnost u nemocných zavazuje celou církev, aby vstupovala bez obav do středu tajemství trpícího člověka, tam, kde křesťanská zkušenost prochází, často radikálním způsobem, odevzdáním se Bohu, otevřením se jeho dobrotě, uvědoměním si osobního spojení s Kristem spasitelem.
3. hlásat evangelium (,‚martyria“).
Upřednostňování chudých není pro francouzskou církev prázdné slovo. Přáli bychom si ale, aby se podobné nasazení projevilo pro účinné hlásání víry.
Již dlouhou dobu vedou francouzští katolíci debatu, v níž se proti sobě staví doktrinální přísnost a zájem o to, co je živé.
- Na jedné straně se někteří obávají toho, že kvůli solidaritě nelze zapomínat na požadavky víry. Požadují propracované vyučování a jasné vazby na katolickou tradici.
- Na druhé straně se jiní obávají toho, co považují za dobyvatelské, nebo dokonce fundamentalistické hlásání Božího slova, u něhož v jejich očích hrozí, že posílí nepřátelství vůči křesťanské víře samé. Trvají na nutnosti sociální angažovanosti křesťanů.
Tato diskuze mezi obhájci uzavřené doktríny a zastánci aktivní přítomnosti společnosti se dnes stává z důvodů ryze praktických překonanou. Neboť: - na jedné straně, tradičně křesťanští rodiče zjistili, že předávání víry jejich vlastním dětem předpokládá mnohem více nežli jasné a prosté předávání věroučných pravd: předpokládá iniciaci do duchovní zkušenosti a vzdělávání v lásce k bližnímu; na druhé straně mnozí laici, angažovaní ve svých světských úkolech, přicházejí a kladou si otázky po smyslu své křesťanské motivace a hledají skutečnou spiritualitu.
a. Vytvořit věroučnou formaci.
Ve většině francouzských diecézí postupně vznikly struktury laické věroučné formace. V řadě míst byla otevřena teologická centra, zatímco teologické fakulty připravily kurzy formace, přístupné novému publiku. V současné době mohou mnozí katolíci, angažovaní v životě církve, porozumět důvodům své víry a jednání podle požadavků této víry.
Toto věroučné prohloubení je totiž obecně spojeno s přáním sloužit poslání církve, s duchovními a apoštolskými motivacemi osob, kterým se ho dostává. Tato věroučná formace se také výslovně nabízí těm, kdo mají nést v životě církve nové odpovědnosti v mnoha oblastech, od katechetické iniciace po pastorační služby ve farním společenství. Oblast věroučné a teologické formace tak přestává být oddělenou, více méně nezávislou oblastí, ale stává se životně důležitou oblastí pro růst víry a církve.
b. Pro iniciační pastoraci.
Toto úsilí o věroučné prohloubení by nemělo být zaměřeno jenom na laiky, volané k aktivní účasti v poslání církve. U mnoha dospělých i mladých katolíků můžeme zjistit nejen rozpor, často zdůrazňovaný, mezi křesťanskou kulturou a moderní profánní kulturou, ale ještě hlouběji značný nedostatek základní křesťanské formace. I u těch, kteří s jistou pravidelností navštěvují naše shromáždění, můžeme stále méně předpokládat, že dosáhli základních bodů křesťanské iniciace. Je možno se domnívat, že tato neznalost je jedním z důvodů, které činí určité katolíky snáze zasáhnutelnými tím, co jim nabízejí sekty a jiná náboženská hnutí.
Když trváme na nutnosti předkládání víry, která by mířila přímo do středu tajemství, platí to pro celý křesťanský lid a nejenom pro začínající věřící a pro ty, kdo stojí na pokraji. K tomuto účelu je nezbytné zdůraznit podstatné prvky víry převzaté od apoštolů a prvky existence formované touto vírou. Každé křesťanské společenství má dnes svobodu, ba povinnost podniknout kroky k zajištění této základní formace a přizpůsobit ji možnostem těch, na které se obrací.
c. Noví věřící a mladí.
Velice se radujeme z hnutí, které přivádí katechumeny ve stoupajícím počtu k tomu, aby žádali církev, aby je přijala. Křest, biřmování a eucharistie, které přijímají, dávají znovu nalézt základní hodnotu křesťanské iniciace a nové možnosti, jak rozvinout předkládání víry organickým způsobem. Uvědomujeme si však dostatečně, kolik úsilí z toho vyplývá pro naše společenství? V oblasti liturgie a v řadě dalších oblastí se stalo nutností opětovné uchopení katolické tradice, aby naše společenství uměla vytvořit prostor pro tyto nově příchozí. Tím, že nejsou dědičnými „katolíky“, cítili se někdy v našich společenstvích tak cizí, že někteří z nich tato společenství postupně opouštěli. Mezi novými věřícími a katolíky odedávna je třeba vést a umožňovat konfrontace, aby se našel styl života církve, který bere v úvahu rostoucí propojenost jednotlivých kultur.
Tento bod se týká obzvláště mládeže. Přes úsilí vynaložená v oblasti pastorace mládeže a pozitivní výsledky, k již můžeme registrovat, je třeba slyšet řadu z nich, kteří cítí, že je jim cizí to, co se jim od církve dostává. A jak bychom se mohli nesnažit podporovat ty, kdo mají odvahu dávat najevo svoji křesťanskou víru uprostřed jiných a kteří přijímají bez komplexů svoji minoritní situaci?
To je jedna z lekcí, které lze dovodit z mimořádného shromáždění francouzských biskupů, zasvěceného pastoraci mladých, v dubnu 1996. Celá naše církev je zvána, aby pro mladé zdůraznila pastoraci iniciace a tuto pastoraci umístila do kontextu sociálních nejistot a obtíží, kterými se dnes vyznačuje život a vědomí mladých.
„Kde bydlíš?“ „Pojďte a uvidíte.“ (Jan 1,38-39): tato otázka prvních učedníků a tato Ježíšova odpověď, které tvoří téma příštích Světových dnů mládeže v Paříži v srpnu 1997, naznačují základní směry této iniciační pastorace, zvláště pro mladé, kteří se současně ptají, jak hledat Boha a jak orientovat svoji existenci v současné společnosti.
V
1. Jak žijeme v našich společenstvích tento základní vztah mezi třemi způsoby misijní
činnosti církve: liturgií, službou, hlásáním?
2. V této kapitole je uvedena řada návrhů činností. Poté, co jsme je stanovili, ptejme se,
které se už u nás uskutečňují. Jaké plody už zřejmě přinášejí?
3. Jak sjednocuje naše modlitba péči o svět a svědectví, které vydáváme velikosti Boží?
4. Dokument staví pastoraci nabízení, pokud jde o svátosti, jako nutnost. Jaké podmínky
vyžaduje její uskutečnění v našich společenstvích, našich diecézích, našich hnutích
apod.?
5. Byla vám nabídnuta křesťanská formace? Jak jste jí vy užili? Jaká zlepšení v této oblasti považujete za potřebná?
šichni, dospělí i mladí, jsme voláni k tomu, abychom vstoupili do životního dialogu, kterým se naše lidské otázky otevírají Božímu zjevení. Církev, která nabízí víru v Boha Ježíše Krista, se musí stále, dnes více než v jiných poměrně klidných obdobích, zakořeňovat v této víře a nevyhýbat se otázkám ani zkouškám, které ji samotnou nutí jít k pramenům víry, aby u nich pochopila jejich novost a hlásala víru s jistotou.