(ČB 9/2017) Kolem manželských setkání jsme nějakou dobu přešlapovali jako mlsné kočky. Má to pro nás ještě cenu? Pár známých se účastnilo, dojmy spíše kladné, dokonce nadšené. Nakonec jsme se letos vypravili také. A patříme jednoznačně k těm druhým. „Tak si ty svoje líbánky užijte,“ špitla Lucce prostřední dcera, odjíždějící zrovna na skautský tábor. Cestou do Litomyšle v autě hádka, tak váháme, zda to neotočit domů. Nakonec s ohledem na to, jak drahé bylo kurzovné, tam přece jen dorazíme. V moderním internátu pedagogické školy,
Poslechněte si článek:
který nedávno vyhrál jakousi evropskou architektonickou cenu, je 55 manželských párů („tři tisíce žen, nechoď čerte sem…“, kmitne mi hlavou Soukupova píseň) a asi čtyřicet dětí. Ty budou mít program zvlášť, subkulturou manželských setkání jsou tzv. „pečouni“, dobrovolní pečovatelé, většinou sami dříve opečovávaní jako děti účastníků.
Program podle finských pravidel
Rozlehlá jídelna má v čele pódium s křížem z Taizé, v pozadí s plátny a s nápisem „Oblecte nového člověka“. K tomu řečnický pultík a dva krejčovské korpusy, jejichž oděv se bude během týdne měnit. Usměvaví lidé od dvacátníků až po sedmdesátníky, mnozí se znají, se smíchem předávají děti pečounům. Jak během týdne zjistíme, kromě nás dvou a několika necírkevních partnerů jsou všichni katolíci. „Tohle asi bude sladší, než jsme zvyklí,“ říkám si zachmuřeně při druhé charismatické písni, promítnuté na zeď a doprovázené kytarami, basovkou a bubny.
A pak už začíná program, který bez velkých změn potrvá celý týden. Přednášky, skupiny, práce ve dvojici. Témata přednášek a jejich pořadí je součástí know how finské YMCA, kde manželská setkání vznikla. Patří k nim: krize manželství, ničitelé lásky, priority, druhy lásky, sebevědomí, odpuštění, rozdíly mezi mužem a ženou, základy komunikace, vyjadřování pocitů, sexualita, projevování pozornosti a pět jazyků lásky. K původním finským pravidlům zřejmě patří také to, že nepřednášejí odborníci. Zhruba hodinové vystoupení v upravené jídelně má vždy jedna z dvojic, které již setkáními několikrát prošly. Podle nátury aktérů je to jednou vtipně secvičené představení, jindy spíše koktání, gestikulace a oči vysílající „tohle máš říct ty“. Důležitější je, že každá z dvojic přichází s příběhem, někdy idylickým napovrch, ale vždy pohnutým. Živí lidé a na zdi promítnuté jejich domy a jejich děti – a k tomu vyprávění o ztrátách, ranách a pouštích, na nichž se ocitli, a o zápasech, které museli svést. Slzy na jevišti i v hledišti. A teď to nejdůležitější: Příběhy těchto dvojic nekončí žádným zázrakem. Jizvy zůstávají, boj se vede dál. Jen jako zrnko zlata malá zkušenost, co se osvědčilo a co dělat jinak.
Mluv za sebe
Potlesk a rozchod do skupin. Čtyři páry, jeden se statutem VPS (vedoucí pár skupiny), kafe nebo čaj, krátká modlitba, vzájemné představení. Finského původu jsou pracovní listy, s nimiž pak asi hodinu a půl pracujeme. Probírané téma si člověk pomocí otázek pustí na tělo. Cantus firmus jednotlivých sezení zní: neskrývej se za objektivitu, za „má se“ a „je přece jasné, že“ – a mluv za sebe, tedy gramaticky v první osobě jednotného čísla. Skupinky fungují za všemi odsouhlaseného předpokladu, že to, co v nich zazní důvěrného, neopustí zdi pokoje. Dvojice si spíše na odlehčenou (ale úplná legrace to také není) mohou, ale nemusejí ve skupině vyzkoušet, jak uchopit některé své spory nikoli jazykem obviňování („jaktože jsi…“, případně „proč musíš pořád…“), ale jazykem prosby („prosím tě, abys…“). U některých témat se skupinka rozchází do dvojic. To je práce jen pro ně dva, asi nejtěžší a současně nejdůležitější část celého kurzu. Ze skříní přitom někdy vypadnou kostlivci, které během stanovených 45 minut nejde nacpat zpátky. Návrat do skupiny pak může být trochu zarputilý, lze jej i vypustit. VPS nikoho k ničemu netlačí.
S psychologem a knězem
Ke cti finského vynálezu musím dodat: Během týdne mi několikrát táhlo hlavou, jak to sice celé bylo dosud fajn, ale že se vůbec zatím nedotkli toho nebo onoho problému. A jako naschvál, právě ten problém je hned dalším tématem. Do organizačního týmu kurzu patří také psycholog a kněz. Oba nabízejí své konzultační, resp. zpovědní služby; na vypsané hodiny se stačí zapsat. Jinak se během týdne volně pohybují mezi účastníky. Každodenní mše, evangelíci vítáni, teologicky sice mhouřím oko nad tím, že je to pod jednou, ale jinak, obsahem i formu, je to svěží, biblické, otevřené světu, a k věci. Uprostřed týdne taneční večer s profesionálním vedením, během týdne prodej knih, keramiky, koupání a výlety.
A k tomu nádherná Litomyšl. Našli jsme v ní i čtvrť zvanou Líbánky. Podobná setkání se ale konají také v Kroměříži, na Velehradě i jinde. Skvělé lidi, jak se postupně vyloupli v naší skupině, naplánovat zřejmě nelze. Nejdůležitější zápletka manželských setkání se ale odehrává v každé dvojici, která si tyhle vlídné vztahové lázně dopřeje. A mnohé dvojice se účastní poněkolikáté. Setkání nejsou zázračný lék ani nemají efekt jednorázové operace. Ale zdá se mi, že je to opravdu povedený formát. Více o setkáních najdete na http://manzelskasetkani.cz/kurzy.php
Petr Sláma
fotografie Petr Macek (www.macekfoceni.cz)