Často hovořím s lidmi, kteří neradi myslí na své rodiče. Vzpomínají si především na jejich nedostatky, které zažili, a na zranění a příkoří, která jejich život narušila a často také poškodila.
Je důležité, abychom se na zranění a příkoří příběhu svého života podívali a smířili se s nimi. Když se jim vyhýbáme, stále znovu nás dohánějí. Neměli bychom ale ani u starých ran setrvávat. Pokud to uděláme, zůstáváme permanentně sedět na lavici obžalovaných a vyčítáme rodičům, že nesou vinu za to, že se náš život nedaří.
Psychoanalytik C. G. Jung se takovému postoji brání. Říká, žev určitém bodě už není důležité, jaké mé dětství bylo. V určitém bodě musím přijmout za svůj život odpovědnost a říct si: Je to moje historie.
Můj konkrétní život je materiál, se kterým mohu a musím pracovat. Z každého materiálu ale dokážu zhotovit krásnou formu. Z kamene mohu vytesat nádhernou sochu, ze dřeva vyřezat jemnou figuru a z hlíny vytvarovat něco krásného. Musím jen pracovat tak, jak je vzhledem k materiálu třeba. Musím přijmout materiál svého životního příběhu. Pak ho dokážu také tvarovat.
U různých lidí samozřejmě existují také rozdílné předpoklady. Jsou lidé, kteří od útlého dětství cítí: Můj život je křehký. Chybí mi matka, která mě chápe a u které se cítím v bezpečí. Chybí mi otec, o kterého se mohu opřít, který mi dodá sílu vykročit svou vlastní cestou do života. Nebo jsou lidé, kteří cítí: Moje matka mi nepomáhá. Její destruktivní způsoby mě stahují dolů pokaždé, když s ní mluvím. Potřebuji odstup, abych dokázal najít svou vlastní identitu. Nebo se musím vymezit vůči svému otci a jeho potřebě mít pořád pravdu. V jeho blízkosti nedokážu být sám sebou. V takovém případě může být prospěšná určitá doba většího odstupu. Člověk by se ale nikdy neměl od kořenů rodičů zcela odříznout, protože pak bychom seřízli i sami sebe.
Je nezbytné, abychom oplakali nedostatky, které jsme ve styku s rodiči zakusili. Možná si během úvah o svém dětství uvědomím: Neměl jsem ideální matku.
Nedala mi ten pocit bezpečí, který bych tehdy potřeboval. Nebyla schopná dát najevo něhu. Byla příliš zaměstnaná sama sebou a svými problémy, takže mi nikdy nepopřála sluchu. Nemohl jsem jí důvěřovat. Nemohl jsem jí říct, když se mi nevedlo dobře. Nebo jsem neměl ideálního otce. Často byl nepřítomný. A i když byl doma, nebyl tu pro mě. Vždy jsem měl dojem, že ho my děti obtěžujeme. Vždycky měl pravdu a nechtěl si poslechnout, co jsme měli na srdci. Sám byl nejistý a neuměl mě povzbudit. Nestál za mnou a nemohl jsem se o něj opřít. Bolí mě, když na to myslím, jaká touha po silném otci ve mně byla a jak osaměle jsem se cítil.
Když oplakám, že jsem neměl otce a matku, jaké jsem si přál, přicházím skrze bolest do styku s hlubinou své duše. Zde objevuji potenciál, který mi Bůh dal, ale také potenciál, který ve mně během vyrovnávání se s rodiči vyrostl. Protože můj otec a matka měli své limity, přiměli mě, abych svůj život vzal sám do rukou, rozvinul svou ctižádost a žil jinak. Právě skrze svá omezení ze mě udělali člověka, kterým dnes jsem.
Mihaly Csikszentmihalyi, objevitel principu flow, říká, že je skeptický, pokud lidé chtějí spatřovat příčinu svého nepodařeného života stále jen v minulosti. Říká:
„Je jedno, jak jsi vyrůstal, zda jsi ve svém rodném domě nalezl špatné nebo spíš dobré podmínky — můžeš ze svého života učinit umělecké dílo.“ Hodně se věnoval výzkumu kreativity. Byl při tom „velmi udiven, že tito kreativní lidé často pocházeli z ničivých rodinných okolností, kde byli rodiče, nebo jen jeden z nich, alkoholiky, mrtví nebo na smrt nemocní a kde oni sami vyrůstali v naprosto chudých poměrech, nemohlo jim být nic nabídnuto“.
I tíživé poměry se mohou stát mým kořenem. Mohou mě totiž pobídnout, abych své kořeny zapustil hlouběji, abych pronikl do živné půdy své vlastní duše nebo do živné půdy Boží, takže se už brzy otevírám Bohu a rozvíjím schopnosti, které mi Bůh dal. Jsem vděčný za svůj život a za to, co jsem z něj udělal. Díky oplakávání objevuji také všechno dobré, co mi rodiče dali. Poznávám, že mám ve svých rodičích navzdory vší křehkosti také zdravé kořeny. Přese všechny nedostatky byli mou matkou a mým otcem. A dali mi to, co mi byli schopni dát. Neexistují rodiče, kteří svým dětem nic nedali. Dali to, co mohli. Pro některé děti to možná nebylo dost. Přesto ale rodiče něco dali. A měl bych to jako dítě přijmout. Jsou to kořeny, ze kterých mohu žít.
Anselm Grün