Kardinál Jean-Claude Hollerich k synodalitě

Rozhovor s kardinálem Jeanem-Claudem Hollerichem, který vedl Loup Besmond de Senneville v Římě a který byl zveřejněn 20. ledna 2022 v La Croix.

Jste bývalý misionář v Japonsku, jezuita, lucemburský arcibiskup, kardinál. Uctíváte Boha stále stejným způsobem?

Když jsem jako mladý kněz odjel do Japonska, byl to pro mě velký šok. V té době jsem byl mladíkem, který byl unesen lidovým katolicismem v Lucembursku. S dalšími jezuity, z nichž každý měl ten či onen model katolicismu, který si s sebou přinesl, jsme všichni velmi rychle zjistili, že neodpovídá očekáváním Japonska. Pro mě to představovalo krizi. Musel jsem odložit veškerou zbožnost, která byla do té doby bohatstvím mé víry, a vzdát se forem, které jsem miloval. Stál jsem před volbou: buď se zřeknu své víry, protože jsem ji nemohl prožívat v té formě, kterou jsem znal, nebo se vydám na vnitřní cestu. Vybral jsem si druhou možnost. Než jsem ji mohl hlásat, musel jsem se stát hledačem Boha. Pořád jsem si říkal: „Bože, kde jsi? Kde se nacházíš, v tradiční kultuře i v postmoderním Japonsku?“ Když jsem se před deseti lety vrátil do Evropy, musel jsem začít znovu. Popravdě řečeno jsem si myslel, že najdu katolicismus, který jsem v mládí opustil. Ale ten svět už neexistoval. Dnes, v této sekularizované Evropě, máme stejný úkol: hledat Boha.

Stala se dnešní Evropa misijním polem?

Ano, už dlouho. Lucemburk mého mládí byl trochu jako Irsko, s velkými procesími, velkou lidovou zbožností a tak dále. Když jsem byl malý, všechny děti chodily do kostela. Rodiče sami nechodili, ale poslali mě tam, protože to bylo normální. Vzpomínám si, že ve škole jedna dívka z mé třídy nešla k prvnímu svatému přijímání, což vyvolalo skandál. Způsobilo to rozruch. Ale když se nad tím zamyslím, vidím, že to v minulosti nebylo až tak slavné. Jako dítě jsem to samozřejmě neviděl, ale teď si uvědomuji, že už tehdy bylo v té společnosti hodně trhlin a pokrytectví. Lidé v podstatě nevěřili o nic víc než dnes, i když chodili do kostela. Měli jakýsi kulturní návyk chodit v neděli do kostela. Tato praxe však nebyla inspirována Ježíšovou smrtí a vzkříšením.

Myslíte si, že tento kulturní katolicismus skončil?

Zatím ne. V různých částech světa se liší. Jsem však přesvědčen, že covid proces urychluje. V Lucembursku máme o třetinu méně návštěvníků kostela. Jsem si jistý, že se nevrátí. Jsou mezi nimi lidé, kteří mají už svůj věk a pro které bude obtížné vrátit se k náboženské praxi, chodit do kostela. Jsou však i katolíci, pro které se stala nedělní mše důležitým rituálem, který vnesl do jejich života stabilitu. Pro mnohé zůstává označení katolík jakýmsi převlekem, který je obdařen obecnou morálkou. Pomáhá jim to držet krok se společností, být dobrými křesťany, ale bez toho, aby bylo definováno, co to vlastně znamená. Tato doba však musí skončit. Nyní musíme budovat církev na základě víry. Nyní víme, že jsme a budeme v menšině. Nemělo by nás to překvapovat ani zarmucovat. Mám sladkou jistotu, že můj Pán je dnes přítomen v Evropě.

A Vy o tom nepochybujete?

Ani ne. Vůbec o tom nepochybujte. Už mě tato otázka nepronásleduje. Když jsem byl mladší, bál jsem se, že ho nenajdu. Jako by mě pronásledoval strach. Musel jsem to zjistit, jinak by mě to stáhlo ke dnu. Nyní jsem mnohem klidnější.

Je to moudrost stáří?

Nevím, jestli existuje něco jako moudrost stáří (smích), byl bych rád, kdyby existovala! Ale v hloubi duše děláme stále stejné hlouposti a stále narážíme na stejnou zeď. Alespoň víme, že zeď existuje a že bude bolet. Nyní také vím, že jsem jen jedním z Pánových nástrojů. Existuje mnoho dalších. Toto vědomí ve mně vždy vyvolává trochu podezření vůči všem, kdo tvrdí, že mají nejlepší recept na hlásání Boha.

Neexistuje žádný kouzelný recept?

Ne, je tu jen pokora evangelia.

A když jste byl mladší, věřil jste na kouzelné recepty?

Ano, samozřejmě jsem v ně věřil. Ale je to krásné bláznovství mládí. Ukazuje, že nadšení mladých lidí existuje.

V čem je poselství křesťanství aktuální i dnes?

Lidé se za dva tisíce let nezměnili. Stále hledáme štěstí, a nenacházíme ho. Stále toužíme po nekonečnu, a nacházíme své vlastní hranice. Dopouštíme se nespravedlností, které mají závažné důsledky pro ostatní lidi, což nazýváme hříchem. Nyní však žijeme v kultuře, která má tendenci potlačovat lidskost. Tato konzumní kultura slibuje uspokojení lidských tužeb, ale nedokáže to. V době krize a otřesů si však lidé uvědomují, že ve svých srdcích mají spoustu skrytých otázek. Poselství evangelia je mimořádně svěží v odpovědi na toto hledání smyslu a štěstí. Poselství je stále aktuální, ale poslové se někdy objevují v převlecích z dob minulých, což samotnému poselství neprospívá nejlépe. Proto se musíme přizpůsobit. Samozřejmě ne proto, abychom změnili samotné poselství, ale proto, abychom ho předali, i když jsme to my, kdo ho oznamuje. Svět se stále dívá, ale už se nedívá naším směrem, a to bolí. Poselství evangelia musíme předkládat tak, aby se lidé mohli orientovat ke Kristu.

Právě proto papež František loni v říjnu zahájil synodu o synodalitě, jejímž jste generálním zpravodajem. Nedávno jste řekl, že nevíte, co do zprávy napíšete.

Má úloha spočívá v tom, že naslouchám. Pokud budu předkládat příliš mnoho návrhů, odradím lidi, kteří mají jiný názor. Takže jsou to lidé, kteří do mé hlavy budou vše vnášet a zaplňovat stránky. Toto je synoda. Musí být otevřená. Jak říká papež, Duch Svatý je mistr stavitel. Musíme mu tedy také udělat místo. Tato metoda je důležitá proto, že se dnes již nemůžeme spokojit s vydáváním příkazů shora dolů. V celé společnosti, v politice i podnikání dnes záleží na vytváření sítí. Tato změna v rozhodování jde ruku v ruce se skutečnou změnou civilizace, které čelíme. A církev se v tomto prostředí musí adaptovat tak, jak to dělala vždy ve svých dějinách. Rozdíl je v tom, že tentokrát má civilizační změna nebývalou sílu. Máme teologii, kterou nikdo nepochopí ani za 20 nebo 30 let. Tato civilizace zanikne. Proto potřebujeme nový jazyk, který musí vycházet z evangelia. A na vývoji tohoto nového jazyka se musí podílet celá církev: to je smysl synody.

Jako předseda COMECE jste se na začátku října zúčastnil setkání s evropskými pravicovými a středopravicovými stranami v Římě. Kardinál Pietro Parolin je při odchodu povzbudil, aby křesťanství nepovažovali za supermarket, z něhož si lze vybrat jen určité hodnoty. Existuje toto pokušení i mezi politiky?

Nepochybně. Pravicoví politici přebírají křesťanské symboly, mají rádi růžence a kříže, ale ne vždy to souvisí s Kristovým tajemstvím. Souvisí to s naší minulou evropskou kulturou. Chtějí se odvolávat na kulturu, aby ji zachovali. Jedná se o zneužití náboženství. Znám i levicové politiky, kteří o sobě tvrdí, že jsou přesvědčení křesťané, bojují proti klimatickým změnám, ale v Evropském parlamentu hlasují pro to, aby se potraty staly základním právem a aby byla omezena svoboda svědomí lékařů. To je také chápání náboženství jako supermarketu. Člověk může být křesťanským demokratem, socialistou, ekologem a tak dále, a přesto může být i křesťanem. Tato rozmanitost politických formací je pro společnost velmi přínosná. Politici však mají často tendenci nechávat si své náboženské preference pro sebe. V tomto případě už nejde o náboženství, ale o osobní přesvědčení. Náboženství potřebuje veřejný prostor, aby se mohlo projevit.

Kardinál Jean-Claude Hollerich k synodalitě (2. část)

  Není však pro křesťany obtížnější zapojit se do politiky?

Za prvé je pravda, že křesťanů ubývá. Za druhé je pravda, že se v politice angažují stále méně. Vidíme to po každých volbách. Navíc je zřejmé, že poselství biskupů společnosti již není tak slyšet. Ve Francii to zažíváte již několik let. To je důsledek toho, že jsme v menšině. Abychom lidem pomohli pochopit, co chceme, musíme vést dlouhý dialog s těmi, kteří již nejsou křesťany nebo jsou křesťany jen na okraji. Pokud zastáváme určité postoje, není to proto, že bychom byli konzervativní, ale proto, že věříme, že život a lidská osoba by měly být ve středu pozornosti. Abychom to mohli říci, myslím, že potřebujeme vést dialog a mít přátelské vztahy s těmi, kdo mají pravomoc rozhodovat, i s politiky, kteří mají jiný názor. I když nejsou křesťané, sdílíme s nimi upřímný zájem spolupracovat pro dobro společnosti. Pokud nechceme žít v rozdělené společnosti, musíme být schopni naslouchat příběhům druhých.

Znamená to, že by se církev měla vzdát obhajoby svých myšlenek?

Ne, o to nejde. Musíme se snažit porozumět druhým a budovat mosty se společností. Chceme-li mluvit o křesťanské antropologii, musíme vycházet z lidské zkušenosti našeho partnera. Přestože je křesťanská antropologie úžasná, brzy jí přestaneme rozumět, pokud nezměníme svou metodu.

A k čemu nám je, že se ozýváme, když nám nikdo nenaslouchá? Mluvíme sami za sebe, abychom se ujistili, že jsme na správné straně? Je to proto, abychom uklidnili své vlastní stoupence? Nebo mluvíme proto, abychom byli vyslyšeni? Co je předpokladem k tomu, že nám bude nasloucháno?

Především pokora. Myslím, že i když si to církev nemusí nutně uvědomovat, má pověst instituce, která ví všechno lépe než ostatní. Proto potřebuje hodně pokory, jinak nemůže vstoupit do dialogu. To také znamená, že musíme ukázat, že se chceme učit od ostatních. Zde je příklad: jsem zcela proti potratům. A jako křesťan nemohu mít jiný postoj. Chápu však také, že existuje obava o důstojnost žen, a diskuze, kterou jsme v minulosti vedli proti potratovým zákonům, již nemá dnes ohlas.

Co ještě můžeme udělat pro ochranu života?

Když už náš způsob vyjadřování nemá váhu, nesmíme se zatvrdit, ale musíme hledat jiné cesty.

Ve Francii se mnozí domnívají, že církev ztratila velkou část své důvěryhodnosti kvůli sexuálním zločinům, které se v ní páchají. Jaký je Váš postoj k této krizi?

Především chci říci, že toto zneužívání je skandální. A když se podíváme na čísla ve zprávě Nezávislé komise pro sexuální zneužívání v katolické církvi (Jean-Marc Sauvé), vidíme, že nejde o pochybení několika lidí. Někde je systémová chyba, kterou je třeba řešit. Neměli bychom se bát ran, které by nám to mohlo způsobit a které jsou naprosto nicotné ve srovnání s ranami obětí. Proto musíme být velmi upřímní a připraveni přijmout oprávněné výtky, které bolí. Před několika týdny jsem byl v Portugalsku, kde jsem sloužil mši svatou. Byl tam malý chlapec, který se na mě při mši díval, jako bych byl sám dobrotivý Bůh. Viděl jsem, že ve mně vidí zástupce Boha, jímž jsem během liturgie skutečně byl. Zneužívání takových dětí je skutečný zločin. Jedná se o mnohem závažnější trestný čin, než kdyby se ho dopustil učitel nebo sportovní trenér. Skutečnost, že to bylo tolerováno, aby byla chráněna církev, bolí. Zavírali jsme oči! Zcela to odčinit snad ani sami nemůžeme. Nyní se dostávám k vaší otázce. Někteří lidé ztratili důvěru. Abychom ji získali zpět, pokud je to možné, musíme mít velkou pokoru. Při doprovázení společenství nebo osob je třeba mít vždy na paměti zásadu absolutní úcty k těm, které doprovázíme. Nemohu vynechat ani jednu osobu. Zdá se mi zřejmé, že tyto otázky budou během synodního procesu ležet všem na srdci a všichni je budeme pečlivě zvažovat. Změny přijmout musíme.

Pokud došlo k systémovému selhání, jsou podle Vás nutné systémové změny?

Ano. V mé diecézi, stejně jako v mnoha jiných, máme samozřejmě Chartu dobrého chování, jež musí podepsat všichni, kněží i laici, pracující v církvi. Před vysvěcením se seminaristé podrobují osmi psychologickým sezením, která mají odhalit pedofilii. Děláme, co můžeme, ale nestačí to. Potřebujeme církev, která je strukturovaná tak, aby tyto věci již nebyly možné.

Co to znamená?

Kdyby ženy a mladí lidé měli větší slovo, objevily by se tyto věci mnohem dříve. Musíme se přestat chovat, jako by ženy byly v církvi okrajovou skupinou. Nejsou na okraji církve, ale v jejím středu. A pokud nedáme hlas těm, kteří jsou v ohnisku církve, budeme mít velký problém. Nechci být příliš konkrétní: tato otázka bude nevyhnutelně položena na synodě, v různých kulturách, v různých souvislostech. Ženy však byly příliš opomíjeny. Musíme jim naslouchat, stejně jako ostatním členům Božího lidu. Biskupové musí být jako pastýři, kteří naslouchají svému lidu. Neřeknou jen: „Ano, slyším vás, ale tohle mě nezajímá.“ Musí být uprostřed svého stáda.

Jaké další změny je třeba provést?

Formace kléru se musí změnit. Neměla by se zaměřovat jen na liturgii, i když chápu, že jí seminaristé přikládají velký význam. Laici a ženy musí mít možnost podílet se na formaci kněží. Výchova kněží je povinností celé církve, a proto musí tento krok doprovázet celá církev, ženatí i svobodní muži a ženy. Za druhé, musíme změnit pohled na sexualitu. Až dosud jsme měli na sexualitu spíše potlačovaný pohled. Samozřejmě nejde o to, říkat lidem, že mohou dělat cokoli, nebo zrušit morálku, ale myslím, že je třeba říci, že sexualita je dar od Boha. Víme to, ale říkáme to? Nejsem si jistý. Někteří lidé přičítají nárůst zneužívání sexuální revoluci. Já si myslím pravý opak: podle mého názoru se nejhorší případy staly před rokem 1970. V této oblasti musí mít kněží také možnost mluvit o své sexualitě a být vyslechnuti, pokud mají potíže s prožíváním celibátu. Musí mít možnost o tom svobodně mluvit beze strachu, že je jejich biskup pokárá. Pokud jde o homosexuální kněze, a těch není málo, bylo by dobré, kdyby o tom mohli mluvit se svým biskupem, aniž by je odsoudil. Pokud jde o celibát v kněžském životě, ptejme se upřímně, zda kněz musí nutně žít v celibátu. Mám o celibátu velmi vysoké mínění, ale je nezbytný? Ve své diecézi mám ženaté jáhny, kteří svůj diakonát vykonávají úžasným způsobem a kteří pronášejí homilie, jimiž se lidí dotýkají mnohem silněji než my, kteří žijeme v celibátu. Proč nemít také ženaté kněze? A i když kněz už nemůže žít v této samotě, měli ho umět pochopit, ne odsuzovat. Jsem už starý, takže mě to tolik netrápí.

Pociťoval jste, jak je obtížné prožívat tuto samotu?

Ano, jistě. V určitých obdobích mého života to bylo více patrné. A je také zřejmé, že každý kněz se čas od času zamiluje. Otázkou je, jak se v tomto případě zachovat. Nejprve je třeba mít poctivost, aby si to člověk přiznal, a pak jednat tak, aby mohl nadále žít své kněžství.