Nastoupil farář do jedné pohraniční farnosti, kde několik let před ním žádný kněz nebyl. Když přišel, shledal kostel i faru v žalostném stavu, mohl by nad tím zaplakat. Rozhodl se, že se dá hned do práce.
Začal budovat, shánět lešení a poprosil místní chlapy, jestli by mu nepomohli lešení postavit. Dali se slyšet: "Pane faráři, tady to nemá smysl, tady je mrtvá farnost." Pan farář se nenechal odradit a s těmi, kteří si dali říct, se pustil do díla. A také požádal o úklid několik žen z těch, co do kostela občas přišly. Ale ženy se také ozvaly: "No tak to víte, pane faráři, že vám s tím trošku pomůžeme, ale to, co děláte, nemá smysl, protože tady je mrtvá farnost." Tak si říkal: Takhle na to nesmím.
A začal si všímat dětí, kluky zvát k ministrování a děvčata, že budou zpívat a při mši svaté dělat scholu. A rodiče panu faráři vzkázali, že je to hezké, ale že se zbytečně namáhá, protože tady, tady je mrtvá farnost.
Pan farář si říkal: Ale já jsem přece přišel proto, abych se staral o živé, a ne o mrtvé. Vyhlásil tedy, že když je zde mrtvá farnost, bude mít za tu mrtvou farnost rekviem. A že by tedy naléhavě prosil, aby lidé alespoň tentokrát přišli do kostela, rozloučit se naposledy s mrtvou farností.
Lidé byli zvědaví daleko víc než zbožní, a tak tu neděli do kostela přišli. Před oltářem byla rakev. Kněz přišel těsně přede mší, sundal víko z rakve a začal sloužit. Lidé neměli moc myšlenky na zbožné texty a neustále jim vrtalo hlavou, co to má znamenat, a hlavně, kdo leží v té rakvi.
Bylo po mši svaté a kněz říká, že nyní, kdo by se chtěl ještě naposledy rozloučit s mrtvou farností, tak ať přijde k rakvi, rozloučí se a odchází domů sakristií. A kdyby pak snad někdo myslel, že by se s tou mrtvolou ještě něco dalo dělat, ať se vrátí hlavním vchodem zpátky – a pomůže. Kněz se odebral do sakristie. Lidé s určitou obavou, ale především se spěchem a s velikou zvědavostí běželi k rakvi. A jak se do ní naklonili, uviděli sami sebe. Pan farář tam totiž položil veliké zrcadlo, aby každému z nich došlo, že neexistuje mrtvá farnost, ale jen mrtví farníci.
Když se pak později vrátil toho kostela, zjistil, že většina lidí se hlavním vchodem vrátila.
Živé společenství církve totiž nespočívá v tom, že je plný kostel, ani v tom, že lidé zachovávají Desatero, že věří v to, v co věřili jejich tátové, že nepochybují o pravdách víry, protože víra není ani nauka, ani náboženský systém. Živá farnost je ta, kde lidé žijí důvěrný vztah s Kristem.
P. PAVEL KUCHYŇA
Katolický týdeník , 6.6.2017, str 5