Zpráva o stavu země očima kněze a ekologa
Dnes, v době po vydání encykliky papeže Františka Laudato si’, se může zdát, že ekologická problematika je konečně v kurzu nejen v sekulárním světě, ale i v církvi. Jenže my křesťanští ekologové nemáme zase až tolik důvodů pro optimismus.
Tatam je doba šedesátých až osmdesátých let minulého století, kdy ekologický étos byl jedním z nosných témat vyspělých společností. Tatam je ještě vcelku nedávná doba pacifi stického sametu, kdy se zdálo, že všichni jsme si rovni (včetně přírody) a už nebudeme potřebovat ani armádu, ani zbrojní fabriky. Dnes už má zase zbrojení zelenou, opět se svět rozděluje na nesmiřitelné tábory a mluví se o protivnících. Onen ekologický étos se poznenáhlu vytratil a postupně zaniká v požárech civilizačních výbuchů typu terorismu či migrační krize. Že by kýžená ekologická encyklika přišla pozdě? Ano i ne.
Hlas volajícího na poušti
V mnoha ohledech přišla právě včas. Papež František připomenul to, co se více či méně skrytě děje v našem světě – nezakrytě upozornil na prohlubující se propast mezi bohatým a chudým světem i na skutečnost, že všichni obýváme jeden dům, jímž je planeta Země, dům, který naší vinou chátrá. Obávám se, že v naší zemi papežův hlas příliš nezaujal. Rádo se na něj zapomíná, vždyť ekologie a příroda vždycky počká. Jsou tady přece důležitější věci. Většina občanů chce dohnat Západ, bohužel nikoli v oblasti kultury a morálky, ale spíše pokud jde o blahobyt a platy. A tak tito lidé raději slyší na hlasy ekonomů slibující nekonečný růst výroby a spotřeby, nekonečně se zvyšující blahobyt. Na odbyt jdou stále větší a větší auta a obchody s luxusním zbožím rostou jako houby po dešti. Kdepak nějaká příroda.
Co je to za tvora?
"Co je člověk, Bože, že na něho myslíš, kdo je smrtelník, že se o něho staráš?" (Žalm 8,5) Tato žalmistova otázka je nanejvýš aktuální i v naší době globalizované lidské společnosti, v době, kdy se zdá, že demokratický systém tvrdě naráží na své limity v podobě přihlouplých mas mediálně zpracovaných voličů. Co je to za tvora, za nímž zůstává vyčerpaná, zdevastovaná planeta, tisíce vyhubených druhů organismů, moře toxických odpadů, radioaktivní zamoření. Co je to za tvora, který vymýšlí stále sofi stikovanější zbraně, nedokáže žít bez války a bez vytváření mocenských skupinek těch vyvolených?
Biolog by určitě našel mnoho paralel v přírodních zákonech. Teolog by zase mohl rozvést debatu o tom, co je to hřích, a nakonec by došel k milosti Boží, která se nejvíce projevila v Kristu. My křesťané bychom už jaksi z principu měli dávat na to všechno pozitivní odpovědi. Bůh přece stvořil člověka ke svému obrazu, sdělil se lidským způsobem v posvátných biblických textech, v Kristu vzal na sebe lidskou podobu. A speciálně my kněží jsme přece placeni za to, abychom hájili důstojnost člověka, jeho vznešenost, jeho výsostné poslání ve světě, abychom druhým i v této době dodávali naději a optimismus. Není divu, že se dnes tolik kněží cítí duševně a duchovně vyčerpaných, na pokraji sil. Dodávat naději pramenící z Boha ve světě, který Boha nechce či popírá, to chce opravdu kuráž, "splachovací" povahu a notnou dávku darů Ducha Svatého.
Obdělávat a střežit
Kde hledat onu oporu, sílu, kuráž? Zkusme se opět zadívat do nevyčerpatelného Božího slova a tam hledat odpovědi, východiska, inspiraci. Texty prvních kapitol knihy Genesis nám stále znovu odpovídají na onu zásadní otázku, kdo jsme. Na jedné straně nám odhalují naše příbuzenství se vším ostatním tvorstvem: máme společný původ, pocházíme od jednoho Tvůrce, jsme z jednoho materiálu, obýváme jednu Zemi, jsme zasaženi týmž zlem. A na druhé straně nám ony texty zároveň ukazují naši radikální jinakost od mimolidského světa. Člověk je k obrazu Božímu, má v Božím plánu specifi cké postavení. Svatopisec doslova píše, že člověk má za úkol Boží dílo obdělávat a střežit (Gn 2,15). Je tedy prodlouženou rukou Boží, která má žehnat, nikoli ničit.
Drama hříchu
O stránku dál kniha Genesis popisuje drama hříchu. Člověk selhává v plnění Božího úkolu, a tak se on a země stávají navzájem nepřáteli. Člověk se stává na zemi cizincem, a proto je vyhnán z ráje. Není schopen splnit ani další Boží příkaz: "Naplňte zemi!" (Gn 1,28) Bez ohledu na doslovnou exegezi se nebojme jiné, duchovní interpretace. Naplnit zemi znamená naplnit ji duchovním obsahem, smyslem, požehnáním, nikoli bezohlednou nadvládou. Člověk však zemi nenaplnil, ale zamořil. Země je zamořena člověkem a jeho produkty, zamořena lidskou chamtivostí, bezohledností, ignorantstvím, zamořena hříchem, tedy vzpourou proti Bohu. A tak není divu, že ještě o kousek dál v 6. kapitole knihy Genesis je Bůh znechucen člověkem, lituje, že ho stvořil, chce jej zničit, vyhladit. Víme, že to neudělal, že převládla Boží láska, která šla nakonec až na kříž.
Neprodáme i svou duši?
Naší křesťanskou nadějí je to, že s touto láskou můžeme počítat. Avšak zároveň, když se podíváme do současného světa lidské civilizace, máme dostatek důvodů k optimistické naději, že náš pozemský lidský svět bude zachován a že se rozvine k zušlechtění lidského ducha? Anebo to, co kolem sebe vidíme, je spíše dekadence, regrese, něco až nápadně podobné situaci popisované knihou Genesis? "I viděl Hospodin, jak se rozmnožila zlovůle člověka, a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý." (Gn 6,5) Můžeme čekat, že civilizace, která stále více mluví o zbrojení a válce, bude brát ohled na krajinu? Příroda, to je přece to poslední, na co se ve válce bere ohled. Můžeme čekat, že civilizace, která je schopna zpeněžit všechno a na všechno se dívá skrze finance, si neprodá nejdříve půdu pod nohama a nakonec i svou vlastní duši?
Šířící se mor
Jaký optimismus můžeme sdílet v současné české společnosti, v níž značnému procentu voličů imponuje hulvátství, agrese, pýcha, neurvalost, nafoukanost, bohatství, chamtivost po penězích a blahobytu? Je to vůbec ještě člověk, kdo primitivním pudům a žádostem obětoval svou svobodu, soucit, laskavost, vlídnost, schopnost odpouštět? Je to ještě vůbec člověk, kdo neumí užívat svého rozumu i citu k rozlišování mezi dobrem a zlem? Nezdá se vám, že banální stupidita, šířící se společností jako mor, stále více rozmělňuje naši schopnost upřednostňovat krásno, čistotu, pokoj, laskavost, sounáležitost? Je to stupidita, co umožňuje, že náš svět, naše životy, jsou v rukách lidí, jejichž jediným cílem je vlastní zbohatnutí a získání moci. Copak se ona arogance a prolhanost, vysmívající se do očí lidem, nebude vysmívat tím více mimolidským tvorům a přírodě?
Jak se stát Božím obrazem
Láska k mimolidským bytostem, ke které bychom měli dospět, je přitom jedním z nejušlechtilejších projevů lidství, je hymnem na lidskou osobu, která jediná ve vesmíru se dokáže nesobecky starat i o někoho odlišného od sebe. Cesta k ohleduplnosti vůči krajině a přírodě je tedy nutně zároveň cestou k zušlechtění člověka. Tuto cestu nelze projít jinak než s Bohem, protože člověk je Božím projektem. V Božím projektu, a tedy i nejhlubší lidskou touhou je, aby člověk došel jednoty v Bohu, jednoty se sebou samým, s bližními, se vším stvořením. Teprve tehdy, když je lidská existence prožívána jako centrum komunikace mezi Bohem a stvořením, stává se člověk sebou samým, stává se oním Božím obrazem.
Člověk bez Boha, ale i bez země a bližních, je ztracen. Všechny dřívější vize na způsob Nietzscheho nadčlověka ztroskotaly. Tzv. nadčlověk, emancipovaný od Boha, oproštěný od zavazující morálky, zaměřený jen na sebe sama, tento nadčlověk se ve skutečnosti stává podčlověkem, zrůdou, něčím, co nedosáhlo toho tvaru, který pro něj byl zamýšlen.
Náš svět je bohužel zamořen podčlověkem a jeho civilizací smrti. Tento podčlověk, posedlý mocí, sedí v prezidentských úřadech, ve vládách a parlamentech. Podčlověk, posedlý penězi, přemýšlí o tom, jakou fintou či podvodem zbohatnout. Podčlověk, posedlý egoismem, zneužívá bezohledně všeho ke svému prospěchu. Podčlověk, zdegenerovaný hloupostí, si nechává vygumovat mozek televizní a globalizující kulturou, adorací hypermarketů, četbou bulváru a naivní krátkozrakou vizí plného břicha – a v demokratických volbách pak volí podčlověka sobě podobného.
Co je skutečná naděje?
Zbožné duše zde asi už protestují a volají po tom, kdeže je ta křesťanská naděje. Je přesně tam, kde byla, když byl demokraticky zvolen Hitler či když obyvatelé naší země dali demokraticky přednost rudé totalitě s vidinou lepších zítřků. Nová demokraticky zvolená totalita vyššího řádu může brzy klepat na dveře. To není věc naděje, ale rozumu. Skutečná naděje se mimo jiné vyznačuje tím, že se při ní používá rozum a zároveň se opírá o někoho vyššího, než jsme my – o Boha. Naším úkolem, svatou povinností nás křesťanů, je vzkřísit normálního obyčejného člověka, jenž má rozum i cit na svém místě, jenž je schopen volit dobro a zavrhovat zlo, jenž se obejde bez internetu a Facebooku, ale nedokáže žít bez soucitu a lásky. K takovému člověku můžeme dojít jen při pohledu na Krista.
Jen Kristus Ježíš, dokonalý člověk a Bůh, vítězí nad smrtí a jen s jeho pomocí můžeme budovat kulturu života, která bude schopna přežít samu sebe. Civilizace, která zná jen krátkodobé sobecké ekonomické cíle, bude mít tím kratší trvání. Jen ta civilizace, jejímž cílem je Bůh, si uchová naději na život v plnosti.
P. Matúš Kocian, Autor je kněz a přírodovědec
Katolický týdeník , 13.6.2017 , str 7