Letošní motto Katolické charismatické konference se neslo ve znamení z knihy Ezechiela:
Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového Ducha (Ez 36, 26)
Stojí však za to si přečíst celou 36. kapitolu Ezechiela. Vždy mě to přikovalo, je to silné téma. Které však z Písma není, že?
Kolikrát toužím po tom, zúčastnit se celé konference - každý rok, ale v konečném důsledku jsem ráda, že mi to vyjde alespoň na jeden den. Vždy, i ten jeden den, je obohacující. Zároveň vím, že to, co jsem slyšela, to, co jsem prožila, se mi bude v hlavě skládat a vynořovat postupně - jako puzzle. Proto i tento článek se nese v duchu střípků, ze které později vznikne obraz.
V tento den, 7.7.2017 začínal přednášku P. Kamil Obr s myšlenkou: "Očištím vás.." (Ez 36, 26). Už doma jsem uvažovala, o čem bude a napadlo mě, že se do tématu promítne svátost smíření. Bylo to tak. I když jsme každý z nás slyšeli o svátosti smíření určitě víckrát z různých úhlů pohledů, přesto se dá najít opět něco jiného, podívat se zase na svátost smíření nově. Líbilo se mi přirovnání od P. Kamila Obra, že se svátostí smíření je to často tak, jakobychom si zadali do GPS-ky správný cíl, ale vyjížděli ze špatného bodu. Cesta by byla na první pohled v pořádku, ale zavedla by nás úplně někam jinam. Z toho vyplývá, že start, počátek přípravy na svátost smíření, je stejně důležitý jako její cíl. Či dokonce že ten začátek je nejdůležitější. Proč? Následující znáte důvěrně všichni, důvěrně to znám i já. A to, že se jde kolikrát k svátosti smíření ve spěchu, "příprava" se často odbývá na cestě k ní /tzn. z domu do kostela/. Ale když nepustíme do svého srdce Boha, když se spoléháme sami na sebe, tak se nám to zúží jen na naše hříchy. Kdy se propadneme k beznaději sami nad sebou a první, co řekneme knězi je: Pane faráři, já jsem už ZASE udělal to a to, ZASE od posl.sv.smíření před měsícem, anebo propadneme úzkosti, že se nikdy nezměníme, že "jsem už takový, už se nezměním" a "co mám teda dělat" - to je jen půda pro Ďábla, protože on nás chce zneklidnit a přetrhat pouto k Bohu. Proto je důležité začít od Boha, nikoliv od sebe. Ne od sebe (jak jsem špatný), ale od Boha (jak je dobrý). Nejdříve mu vzdát chválu a díky. Za to, že je tu se mnou, že mě vede. Poděkovat za všechna dobrodiní a v důvěrné kontemplaci mu svěřit i starosti a hříchy srdce. Dále modlitba. Až poté přistoupit ke sv.smíření. Jediné, co nás může očistit, je voda a krev z probodeného srdce Kristova. Svátost smíření je velký Boží dar.
Následující body jsou známe téměř všem, ale někdy není špatné je tu a tam oprášit:
1. Pozdrav /Chvála Kristu/ - leckdo do zpovědnice vtrhne a rovnou začne chrlit hříchy.
2. Představit se /stručně/ - něco jiného je, když po 14 dnech jde ten člověk k stejnému knězi, něco jiného je, když jde někdo k zpovědi po několika měsících, 20 letech, 50 letech.. a takových případů je dost. P. Obr navíc mluvil o vtipné příhodě, kdy byl ve zpovědnici, která ale měla mřížku. Přišel někdo ke zpovědi a ten člověk měl takový hluboký hlas - nevěděl, jestli je to muž či žena, nepředstavil se. A teď se ptejte toho dotyčného, jestli je žena nebo muž, jak by na to reagoval. Říká, že naštěstí bylo přes tu mřížku vidět ruku a na té ruce uviděl nalakované nehty :-) :-)
3. Vyjmenuj hříchy /úzká souvislost s bodem č.4/
4. Stručnost - hl. pozor ženy na mnohomluvnost /říkal P. Obr, nevím, co tím chtěl říct :-D/. A to si vzpomínám, jak moje dobrá přítelkyně zareagovala u některého příspěvku na Signálech - je to už dávno, nevím ani, u kterého kněze to bylo - ale psala, že stála frontu na zpověď. Po nějaké době se rázně otevřely dveře zpovědnice, vyšel kněz a na celý kostel zahřměl: Hříchy, POUZE hříchy!
:-D :-D :-D
5. Vyznání nějakým způsobem ukončit - dát knězi nějakým způsobem najevo, že jsem už domluvil. Kněz může mít dojem, že vyznání skončilo a začne k tomu něco říkat. A najednou zjistí, že člověk je teprve uprostřed vyznání hříchů..
6. Nechtě kněze mluvit, neskákejte mu do řeči
7. Nech si hříchy odpustit /pro mě velmi silná myšlenka. Protože v tom je ukrytá hloubka. To je také podstatné, nechat Bohu si hříchy odpustit. Někdo se může vnitřně tak trestat, že toho nemusí být schopen. A uvědomila jsem si, jak velká věc to je.
Odpoledne navázal přednáškou P. Daniel Ange (neuvěřitelně vitální 85-letý francouzský kněz, řeholník benediktinského řádu, zakladatel komunity Jeunesse-Lumiére-Mládí a světlo, věnuje se formaci mládeže, evangelizaci, je autorem řady knih aj.): "A dám vám nové srdce" (Ez 36,26).
P. Daniel má neuvěřitelný dar toho, aby lidé při jeho slovech seděli jak přikovaní, já sama mám pocit stavu zvláštní beztíže. Protože to bylo hutné, nemám tolik myšlenkového prostoru, abych propojila vše, co on říkal a tak jsem se rozhodla, že se budu věnovat střípkům ohledně SRDCE.
Co mi tak utkvělo:
- zázrak zrodu nového života. P. Daniel říkal, jak doprovázel jednu maminku na ultrazvuk ve 12.týdnu těhotenství, kde na tom ultrazvuku bylo vidět hl. to malé, tepající srdíčko. Že to bylo něco neskutečného, zázrak.
- důvěru v Krista připodobnil k jednomu příběhu, který se stal. Začalo hořet v bytě v nějakém pátém, šestém patře. Doma byla holčička, která zoufale tiskla obličejík ke sklu, protože ten plamen byl tak prudký a rychlý, že nemohla vyjít ven, hořely už i schody. Odněkud přiběhl její tatínek. Situace byla taková, že přes dým bylo holčičku už ztěží vidět. Tatínek na ni křičel: Skoč! Ale holčička se bála: "Ale já Tě nevidím!" Tatínek říká: "Ale já ano! Neboj se a skoč!" To musela být velmi těžká situace. A teď, poslechne holčička, neposlechne? Zachrání se? Možná cítila, že nemá jinou možnost a tak skočila. A nepřistála taťkovi v náručí, ale do takové veliké plachty, co už mezitím natáhli hasiči pod okny dole. P. Daniel říká, že tatínek byl ten milující tatínek holčičky, podobně, jak nás miluje Bůh. Ta plachta, na kterou dopadla holčička, představuje náruč, záchytné lano Panny Marie.
- další skutečný příběh: zná maminku, které syn zemřel ve výtahu nešťastnou náhodou. P. Daniel nemluvil o konkrétnostech, nevím, co se tam stalo, ale pochopila jsem, že nezemřel hned a byla to taková situace, kdy nikdo nemohl nic dělat. Byla u toho i jeho maminka, která i když to pro ni byl otřes, tak chtěla dodat chlapci naději, že ho milující Bůh přivítá na věčnosti a tak celou dobu na něho volala: "Ježíš je s Tebou", "Ježíš je s Tebou", "Ježíš je s Tebou.. poslouchala jsem jako ochromená. Obdivovala jsem statečnost té maminky, protože kdybych já byla ta maminka, nejsem si jistá, jestli bych se na něco takového zmohla. Buď bych hystericky křičela, nebo bych omdlela, klepala bych se, nebo by se mi stáhlo hrdlo tak, že bych nevydala hlásku. Ale toto, co udělala ona, to je statečné. Podle mě nikdo nechce umírat sám a co asi ten chlapec musel prožívat. Ale když slyšel nablízku maminku, bylo to pro něho moc důležité.
- skutečný příběh: Byl pár. Ta slečna měla nemocné srdce a v podstatě pomalu umírala. Nevím, jak spolu chodili a v jaké časové ose to probíhalo. Ale ten kluk jednou řekl: Cítím, že brzo umřu. Když umřu, chci, abyste moje srdce věnovali jí. Opravdu zanedlouho zemřel a jeho srdce na jeho přání voperovali jeho milované a ona žije dosud, říká P. Daniel. Pro maminku toho mladého muže bylo velmi těžké, když mu vyřezávali srdce, jakoby vyrvali kus jeho samého, ale byla těšilo jí, že díky jeho pevnému, nezpochybňujícímu rozhodnutí, může život pokračovat dál..
- milující srdce Sv. Moniky, která se řadu let modlila za obrácení svého syna (Sv. Augustin), který vyjádřil, že je jí za to vděčný.
- vzpomněl také eucharistický zázrak v Itálii. To jste určitě už také slyšeli, že v proměněné hostii se našli lidské tkáně a bylo možno určit i stáří člověka a že ten člověk velmi trpěl. A nebyl to nikdo jiný, než Ježíš.
- také zmínil Ježíšovo ukřižování, zajímavou posloupnost. Když Ježíš visí na kříži, tak nejdříve říká: Bože můj, Bože můj, proč si mě opustil? Neříká Otče. Až když Janovi předá do péče Matku: "Hle, Tvá matka", teprve pak je Otec. "Otče, do Tvých rukou poroučím Ducha svého".
K tomu celému tématu mě napadá slovní spojení Transfúze lásky. Není to však můj výmysl. Zaujalo mě to, když před léty nazpívali písničku s tímto názvem kluci od nás - Petr Hudec a Karel Kloupar, skupina HUKL. Nevím, zda ještě existují v tomto seskupení. Ale vydali toho více, např. v roce 2007 i CD Reynarnace, což jsou zhudebněné básně Bohuslava Reynka.
Hana Pinknerová - příjemným bonusem pro mě byla autogramiáda s touto autorkou. Její knihy mě oslovují, mám je ráda. Jejími tématy nejsou žádné složité teologické disputace, mluví ze života, z vlastních zkušeností, pravdivé příběhy ze své rodiny, které se mohou dít kdekoliv. Do nichž však vkládá křesťanského ducha, srdce. Říká se: "je lepší jednou vidět, než stokrát slyšet" a tak jsem ráda, že jsem ji mohla vidět osobně. Kdy se mi něco takového poštěstí? Vydala už tak na 19 knih, její zatím poslední vyšla letos v červnu: Život v tempu andante.
Jinak všechny přednášky lze objednat na webu katolické charismatické konference.