Potkat ve skautském oddíle vietnamské dítě je u nás velkou vzácností. DIEU HIEN HO zvaná LINDA se ke skautingu dostala v dospívání. Dnes je vedoucí oddílu benjamínků při teplické Dvojce. Letos byla pokřtěna v katolické církvi. V Praze dokončuje vysokoškolská studia a na doktorát se chystá do Kolína nad Rýnem.
Linda (v brýlích a tmavém tričku) s děvčaty z teplické Dvojky vaří na výpravě večeři. Snímek Eliška Slavatová
Oba vaši rodiče jsou Vietnamci, vy jste se ale narodila v Německu a žijete v ČR. Máte informace o tom, jakou má skauting ve Vietnamu pozici?
Moji rodiče skauting neznali. Znali mládežnickou organizaci, která ve Vietnamu existuje a kterou bychom mohli přirovnat k Pionýru. Pokud mám správné informace, skauting je dodnes ve Vietnamu zakázaný a oficiálně tam nesmí působit.
Bylo to pro vaše rodiče překvapením, když jste – už jako dospívající – přišla s tím, že se dáte ke skautům?
Já jsem se jim příliš nesvěřovala, jak nakládám se svým volným časem. Do skauta jsem přišla v době, kdy jsem dělala všechno možné a měla snad milion různých zájmů. Rodiče to vnímali jako jeden z prvků, který mě tahal z domova, jako něco, kvůli čemu jsem s nimi nebyla doma.
Takže to přijímali negativně?
Ano, když jsem byla o víkendech pořád pryč, vnímali to opravdu negativně.
Je běžné, že vaši vietnamští vrstevníci vstupují do podobných organizací?
Není. Na podzim budu skautkou už devět let a dospělého vietnamského skauta jsem tady v Česku ještě nepotkala. Některé vietnamské děti se ke skautu dostanou v Praze. Někdy je tam přitáhne kamarád, jindy samy přijdou na to, že by to mohl být zajímavý koníček. Celkově to ale ve vietnamské komunitě běžné není. Tam vůbec není obvyklé, aby měl mladý člověk svoje zájmy. Měl by být doma a pomáhat rodičům například s prací v obchodě. I na mě se rodiče zlobili, že si lítám po světě, když bych měla sedět doma a pomáhat jim.
Musela jste si tedy skauta vyvzdorovat?
Musela. Až později jsem zjistila, že na mě byli rodiče i pyšní, že jsem dobrý člověk. Ale ne už tak dobrá dcera, protože ta má přece poslouchat. Moje generace nebo ti ještě mladší už nějaké koníčky přece jen začínají mít, pořád ale převažuje důraz na to, aby dítě, pokud je dostatečně velké, pomáhalo rodičům s obživou.
Jak jste se vůbec dostala ke skautu?
Na gymnáziu v Teplicích jsem měla spolužačku, která chodila do skauta od mala. Skauti slaví svátek na sv. Jiří 24. dubna, a to někteří vyjdou do ulic v krojích. Když to vyjde na všední den, můžete skauty v krojích potkat i ve škole. A takhle jsem se o nich dozvěděla. Když se pak skautští vedoucí a absolventi školy rozhodli zachránit na gymnáziu kapli postavenou v beuronském stylu, nachomýtla jsem se k tomu a tamní společenství mě velmi zaujalo. Bylo to v době, kdy jsem hledala vzory, a přišlo mi silné, že by někdo skutečně mohl dodržovat skautské zákony, být pravdomluvný, zdvořilý... Nedokázala jsem si představit, jak bych to zvládala.
Pak jsem zjistila, že skauti se o to mají snažit, a samozřejmě se to někdy někomu nepodaří. Chtěla jsem s těmito lidmi trávit víc času, a tak jsem se do skauta přihlásila. Nejdřív zjišťovali, jestli mám vůbec reálnou představu o tom, co je skauting – člověk, který zná skauty jen zvenku, nemá v něm vlastní děti a nikdy ani nebyl na žádné skautské akci, může mít představu velmi pofiderní.
Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
ALEŠ PALÁN
http://www.katyd.cz/clanky/rozhovory/skaut-jsem-si-vyvzdorovala.html