CARLO CARRETTO o sobě píše v knize Hledal jsem a nalezl jsem:
„Má dlouholetá zkušenost s mladými mi odhalila, že krize víry u nich probíhá ve dvou fázích. Během té první si ze všech vyobrazení, která nám zanechala minulost, poskládají svůj vlastní obraz Boha, jako kdyby tato vyobrazení představovala jeho skutečnou podobu. Ve druhé fázi pak tento obraz zuřivě přeškrtají, protože jejich mentalitě, jež dospěla a stala se vědeckou, začne se zdát zastaralý a nepřijatelný.
Stalo se to i mně.
Kolik nábojů jsem vystřílel na deformovaný obraz Boha, který jsem si vytvořil! Přestal jsem s palbou teprve tehdy, když přede mnou už žádný obraz nebyl. Přízrak, který jsem si vyrobil, se rozplynul a já se snažím pouze vnímat Boží přítomnost. A vnímám ji všude, třebaže zahalenou do nesmírného a nepřístupného tajemství. Vnímám ji v přírodě, vnímám ji v dějinách, v tichu…
Při myšlenkách na Boha si zakazuji každý obraz, každou představu a spokojuji se tím, že na něho myslím jako na Skutečnost, která mne obklopuje a do níž jsem ponořen. Bůh je pro mne Osoba a já s ním komunikuji, naslouchám mu, mluvím s ním. Dává mi pokoj a radost ze života. Je mi nablízku, povzbuzuje mne a kárá mne.
Hledal jsem a nalezl jsem.
Naše rodina byla křesťanská. V ní jsem se narodil pro víru, v ní jsem se odmalička učil modlit, mít bázeň před Bohem, chodit do kostela, neklít, účastnit se procesí a před vánoci stavět jesličky.
Má rodina mi pomohla vytvořit základy víry a naděje, jak ji prožívali zdejší venkované. Měli vždycky po ruce kalendář svatých, prožívali koloběh ročních období podle velkých svátků církevního roku, žili v jistotě, že mezi nebem a zemí, mezi deštěm a modlitbou, mezi štěstím svatebního stolu i lože a božským řádem existuje pevné pouto.
Kolik síly se v této lidové zbožnosti skrývá! Žít bez víry v Boha je jako bydlet v domě bez střechy nebo pokoušet se v noci číst bez lampy.
Zda Boha vidíme či nikoliv, to záleží na tom, jaké je naše oko. Je-li prosté, pak jej vidí. Je-li naproti tomu pyšné a zlomyslné, nevidí nic.
Měl jsem to štěstí, že jsem se narodil mezi chudými venkovskými lidmi, kteří byli plni této prostoty a chudoby ducha. Můj otec i matka patřili k těm nejpokornějším. Jejich ruce ve všem vedly ruku mou.
S nimi mne obklopoval klid a mír a celé dětství bylo plné jasu a tiché pohody.
Po jasném a klidném dětství ve své rodině přišlo dospívání poznamenané bojem s pochybnostmi a ochabnutím naděje. V mé duši se usadil neklid a bylo na mně stále více vidět, že má radost vyhasíná. Poznal jsem i chuť zakázaného ovoce a jeho přitažlivost. Maminka mi začala říkat, abych se nezabýval stále jen sám sebou, a vytýkala mi sobectví. Čas od času v mém srdci vyšlehla vzpoura. Rodina na mne měla čím dál tím menší vliv.
Tenkrát mi přišla na pomoc církev. Když se mi nedostávalo víry, podržela mne víra ostatních. A třebaže nebyla nouze o množství špatných příkladů, nehodných následování, nechyběly nikdy ani velké vzory chudoby, prostoty a svatě žijících kněží.
Žádný člověk nebude přestupovat k jiné církvi, jestliže mu ta jeho dává všechno, co hledá a po čem žízní: pravdu, lásku, přátelství, komunikaci. Církev mi pomohla pochopit společenství mládeže při Katolické akci. Vzalo mě za ruku, kráčelo se mnou, sytilo mě Božím slovem, poskytlo mi přátelství, naučilo mě bojovat, umožnilo mi poznat Krista.
Dnes mohu spravedlivě říci, že zatímco rodina pro mne byla pramenem, malá komunita společenství se pro mne stala korytem řeky, v níž jsem se naučil plavat. To společenství mi poskytlo přesně to, co mi moji rodiče už staří nemohli dát.
Vždycky jsem byl do všeho zamilován, což tedy teprve do žen! Náboj krásy, obsažený ve stvoření, mne vždy mocně vábil, abych se s ním snažil navázat kontakt a radoval se z jeho existence. Mé srdce nebylo nikdy prázdné a vyprahlé. Jako kluk jsem se nemohl nabažit ztřeštěných her, později jsem se zamiloval do klavíru, pak se předmětem mé vášně staly barvy a příšerné mazanice. Když jsem poznal mládež Katolické akce a nadchl se pro její ideály, jimž jsme tenkrát říkali apoštolát, byl bych nejraději během jediné generace – té své – změnil svět.
Láska k ženě byla v pozadí všeho, co jsem dělal a čím jsem žil, a vinula se mou existencí jako červená niť. Někdy mě spalovala svou vášní, někdy jsem kvůli ní propadal melancholii. Mou první láskou byla Pierina. Bylo mi tenkrát jedenáct. Viděl jsem ji všehovšudy několikrát, to však vůbec nevadilo, protože láska se probouzí ve tmě a k životu ji stačí jen slabounké světlo a nepatrná znamení. Láska k Pierině žila pouze v tajemství mého nitra a má vzpomínka na ni časem sama od sebe vybledla.
Když mi bylo čtrnáct, obsadila místo, které ve mně bylo vyhrazeno ženě, dívenka Ninetta. Potkával jsem ji za kostelem, kam jsme chodívali na katechismus. Brzy jsem ji ztratil z očí, protože se naše rodina přestěhovala do města, kde můj otec získal byt a práci.
V osmnácti jsem se stal učitelem na jedné venkovské základní škole. Chodil jsem často do kostela, a tak bylo jen přirozené, že jsem svou další lásku potkal právě tam. Byla to křehká bytost, která se celá skládala z očí, ticha a melancholie. Pocházela z nesmírně bohaté a arogantní rodiny. Jmenovala se Ada. Dala najevo svůj zájem. Pouhé pomyšlení na to, že je na světě žena, která na mě myslí, stačilo, abych pro ni udělal všechno, oč by mě požádala. Nepožádala mě však o nic, protože do našeho vztahu zasáhla její matka, zvyklá uznávat jen lidi svého společenského stavu. Když zjistila, že se její dcera zamilovala do učitele základní školy, zavřela ji doma a dělala všechno proto, aby zničila její beztak už slabé zdraví. Vícekrát jsem ji už nespatřil. Nehodilo se, aby si bohatá dědička vzala chudého učitele. Ada se neuzdravila. Má láska zniterněla do dosud nepoznané hloubky. Žena mi stále více připadala jako křehká schránka, kterou lze laskat jen ve snu.
Rok nato jsem už sloužil jako voják v Miláně. Kasárna nebyla zrovna ideálním prostředím, jež by přálo představám o ženě v té podobě, jak jsem na to byl zvyklý já. Právě naopak. Hrubost a vulgarita, s nimiž se zde mluvilo o lásce, pro mne byly nesnesitelné. Úsměšky, jimiž lásku mnozí moji kolegové častovali, mne nejenže nezviklaly, ale naopak ve mně ještě zostřili vnitřní potřebu a vůli kráčet jinou cestou, a především mě přesvědčily o nadřazenosti čistoty nad iracionalitou smyslnosti.
Pak se přihodilo něco, co mi objasnilo, že i zlo může člověku pomoci na jeho cestě. Jeden voják z naší čety chtěl oslavit svůj čerstvý doktorát práv. Pozval mě s kamarády na večeři. Po poněkud bujné večeři, jeden z kolegů navrhl, abychom ještě zašli k jeho tetě a tam završili oslavu. Historku o tetě si vymyslel jen kvůli mně, jedinému křesťanu ve skupině, abych se nechal poslušně zavést tam, kde mě chtěli mít. Ještě dnes si vzpomínám na ten průjezd a prosklené dveře, jimiž zevnitř pronikalo ostré světlo. Okamžitě se ve mně probudilo podezření, že něco není v pořádku a podivné úsměvy kamarádů mne v tom ještě utvrdily. Aniž jsem věděl jak, octl jsem se v nevěstinci. Zrudl jsem až ke kořínkům vlasů a otočil se k tomu, který mi připravil tento žert. Smál se. Udeřil jsem ho pěstí do žaludku a rozrazil jsem dveře tak prudce, až se z nich vysypaly skleněné střepy. Vyřítil jsem se ven a octl se v milánské mlze. Chtělo se mi křičet a plakat. Ne, pro mne znamenala žena něco jiného. Děkoval jsem Bohu, že mi to tak názorně objasnil.“
Když mi bylo třiadvacet let, vtrhl do mne svým Duchem Bůh a můj vztah k němu radikálně změnil můj život. Tenkrát jsem si myslel, že se ožením, a ani ve snu by mne nenapadlo, že by pro mne mohla existovat jiná alternativa. Chtěl jsem se oženit, snil jsem o tom, že se ožením, a když jsem myslel na svou svatbu, byl jsem šťasten.
Jenže… Jednoho horkého odpoledne jsem musel čekat na přítele, lékaře, který měl službu na klinice. Chtěli jsme se projít po březích Pádu a popovídat si o svých společných ideálech, o tom, jak chceme obnovit svět… v co nejkratší době, jak už tomu u mladých lidí, kteří se dosud nesetkali se skutečnými obtížemi, bývá.
Abych utišil vřavu myšlenek, jež mi vířily nitrem, vešel jsem do jednoho kostela a posadil se poblíž svatostánku. Chlad, který naplňoval velkou chrámovou loď, mne osvěžil, ale jinak tu bylo všechno ošklivé a neudržované. Tak jsem zavřel oči. Od jisté doby jsem si zvykl zavírat při modlitbě oči a vnímat spíše Přítomnost než kult. Tak jsem tam tiše seděl, až…
Až se stalo něco, co jsem vůbec nečekal. Lidskou řečí to nelze vysvětlit. Vím, že v mém nitru ta neočekávaná „návštěva“ zanechala nové a zřetelné poznání, nabídku, kterou jsem až do té chvíle nerozpoznal, počátek osobního, neobyčejně náročného a přitom vroucného rozhovoru.
Neoženíš se. Zůstaneš sám. Budu s tebou. Neboj se.
V následujících dnech jsem se mohl snadno přesvědčit, že se ve mně něco změnilo a že tato Boží „návštěva“ byla radikální. Zřetelně jsem cítil, že se už nikdy nedokážu „zamilovat“ do žádné ženy a že pokud chci být v životě šťasten, musím zůstat sám. Sám se svým Bohem.
Cítil jsem, že směr mého života je už vyznačen. Alternativy pro mne neexistovaly. Ani jsem je nehledal. Bůh po mně žádal, abych se nikdy neoženil, žádal to právě ode mne, který jsem býval ustavičně zamilován, a žádal to tak jednoznačně, že jsem o tom nemohl pochybovat.
S hlubokým pohnutím jsem rozjímal nad místy dějin spásy, kde Bůh žádá po Jeremiášovi, aby si nebral žádnou ženu a stal se tak znamením osamělosti prožívané jako volání Absolutna. Cítil jsem se ještě šťastnější než Jeremiáš. Jeremiáš totiž neznal Krista a celibát v čase Staré smlouvy představoval mnohem tíživější břemeno než po Ježíšově příchodu.
Začaly měsíce usilovné práce, velkých tužeb, setkání s dušemi, léta velkých snů. A tak plynuly roky. Mnohokrát jsem si přál znovu uslyšet hlas, který pro mne tolik znamenal. Ale zaslechl jsem jej až ve svých čtyřiačtyřiceti letech. Bylo to nejzávažnější volání v mém životě. Bylo třeba silné víry, abych porozuměl.
„Všeho zanech a pojď na poušť. Nepotřebuji dále tvou činnost, chci tvou modlitbu a tvou lásku.“
Když mě potom kdosi viděl odjíždět do Afriky, vysvětloval si to jako rezignaci. Zanechal jsem totiž vedení italské křesťanské mládeže. Sám dodnes nechápu, jak jsem onoho roku 1954 při nešporách ke svatému Karlu de Foucauldovi dal onomu hlasu svoje ANO. Odešel jsem na poušť, aniž bych znal Karla de Foucaulda a jeho Malé bratry. Zcela mi stačilo ujištění: Toto je tvoje cesta. Existuje něco mnohem náročnějšího než je tvoje činnost – je to modlitba. Existuje mnohem větší síla než je tvoje slovo – je to láska.
Šel jsem mezi arabské domorodce na Sahaře, šel jsem mezi ně proto, že neznají Krista. Představil jsem se jim jako chudák, protože jsem se oblékal jako oni a přizpůsobil jsem se jejich úrovni, řeči i zvykům. To vše odbouralo hráze, které brání úspěšnému dialogu.
O své ideály i své nesnáze jsem se dělil s Pavlem. Stal se Malým bratrem současně se mnou.
Pavel byl pařížský inženýr. Pracoval v kolektivu, který dával dohromady v Regann atomovou bombu. Pak uslyšel Kristův hlas, všeho nechal a stal se Malým bratrem. Nyní byl tady. Nikdo netušil jeho vysokou kvalifikaci, protože byl zrovna tak chudý jako druzí. Vzpomínám si, jak za mnou jednou přišla jeho matka.
„Bratře Karle, pomozte mi pochopit povolání mého syna. Já jsem z něj udělala inženýra a vy nádeníka. Proč? Aspoň kdyby vám můj syn sloužil tím, co dovede. Ne. Musí být nádeníkem. Řekněte mi, neměla by z toho církev větší prospěch, více slávy, kdyby pracoval jako intelektuál?“
„Paní – odpověděl jsem – jsou skutečnosti, které není možno pochopit inteligencí a veřejným míněním. Jasno nám dává jedině víra . Proč chtěl být Ježíš chudý? Proč skrývá svou moc a své božství a žije mezi námi jako poslední? Paní, proč potupa kříže, skandál Kalvárie, jeho hanebná smrt, nám přinesly život? Církev potřebuje obilná zrna, která by zemřela ve svých brázdách. V zrnu klíčí život, voní obloha a slunce, po čase vyroste ze země a o žních přinese úrodu.
Na zemi se nedá pochopit mnoho věcí, obklopuje nás moře tajemství. Snad i ty řekneš: Taková skvělá inteligence má skončit na saharské poušti? Mohl raději zkonstruovat rotačku a šířit dobrý tisk… Mělo by to aspoň nějaký smysl.
Když se jedná o tajemství Boží, je těžké dát solidní odpověď a vysvětlení. Někteří sní o církvi mocné a zaopatřené všemi moderními prostředky. A jsou jiní, kteří si přejí, aby církev byla chudá a skromná. Těžko se posuzuje. Tak těžko, že Ježíš nás prosil, abychom svá tvrzení neprosazovali.
Kriteria pro správné hodnocení dává Ježíš, když říká: „Kdo je mezi vámi největší, buď jako služebník“. (Lk 22,26). „Největší lásku přátelům prokáže ten, kdo za ně položí vlastní život.“ (Jn 15,13).
Prožil jsem šťastný život a teď, když se blížím k jeho konci, vám to pln vděčnosti mohu říci. Tři Boží dary byly základem mé radosti a osvětlovaly mou cestu:
Za prvé: Chudá a harmonická rodina.
Za druhé: Společenství víry a modlitby, které jsem našel v mládeži Katolické akce a které mi pomohlo důvěrněji poznat Krista a probudilo ve mně radost z vědomí, že jsem součástí církve.
Za třetí: Boží volání ke kontemplativnímu životu v poušti.
To byly tři úseky mého života, které jsem se snažil intenzivně prožít, a které – kdybych měl začít znovu od začátku – s plným vědomím bych se rozhodl znovu je prožít tak, jak po sobě následovaly. Samozřejmě, že nejvíce vzrušující, nejkrásnější, nejzralejší, nejsvobodnější bylo volání pouště, i když bylo bezesporu také ze všeho nejtvrdší. V poušti jsem poznal, co jsou to opravdové zkoušky víry, tam jsem poznal temnou noc, ale také zářivé vítězství Boha v člověku. Poušť nespočívá v nepřítomnosti lidí, ale v přítomnosti Boha!“
(Poznámka: Carlo Carretto se narodil 1910, byl dlouhé roky činný v italské Katolické akci, několik roků byl za ni prvním zodpovědným, potom odešel na poušť. Roku 1954 se stal členem zasvěceného společenství Malých Ježíšových bratří, kteří žijí podle duchovního odkazu svatého Karla de Foucaulda. Zemřel roku 1988).