Připadá mi nemožné milovat (snášet, respektovat, přijímat...) některé lidi

Je jedno, jací jste drsňáci, ale potřebujete, aby vás někdo miloval

Nejhlubší niterná potřeba každého člověka je prostě být milovaný. Je jedno, jací jste drsňáci, zda jste se vypracovali vlastními silami, zda jste prezidenti, miliardáři či papežové, protože v každém případě potřebujete, aby vás někdo miloval – potřebuje to každý. Dokud není naplněná tato naše základní potřeba, snažíme se ji naplnit něčím jiným. Ale místo snahy něčím povrchně zaplnit tuto svou vnitřní prázdnotu můžeme přijmout skutečnost, že se Bůh Stvořitel celého vesmíru na vás dívá a říká: „Mám tě rád, ty jsi můj syn, má dcera!“ Dohledat to lze na mnoha místech v Bibli. Když například Bůh v Bibli praví: „Jsi zřítelnicí mého oka“ (viz Zach 2,12, Dt 32,10), vlastně tím říká: „Nemohu udělat nic, aniž bych tě měl na zřeteli. Neuplyne ani okamžik, kdy bych na tebe nemyslel. Ani okamžik!“ Bůh na nás vždycky myslí. Je stále s námi.

Aby Bůh byl Bohem opravdové lásky, je ale třeba, aby nám dal na vybranou: nemůže nás nutit milovat ho, nýbrž nás jen vybízí, ať ho buď milujeme a posloucháme, nebo si zvolíme, že budeme dělat věci po svém... Je to základní životní volba.

Čtyři druhy lásky

C.S.Lewis ve své knize Čtyři lásky vysvětluje, že staří Řekové měli k dispozici čtyři slova, když chtěli mluvit o lásce. Jsou to slova: storgé, filia, erós a agapé.

První, storgé, znamená „náklonnost“. Znamená instinktivní lásku, například lásku, kterou rodiče milují své děti. Je to druh lásky, jež je nám vlastní. Jsme zkrátka takoví. Lidé mají rádi své děti a přirozeně k nim cítí náklonnost.

Dalším řeckým slovem je filia, jež značí „přátelství“. Je obsaženo například v názvu amerického města Filadelfia, jehož překlad zní „bratrská láska“.  Filia je typ lásky, kterou mezi sebou cítí lidé, které spojuje nějaký společný zájem.

Třetím řeckým pojmem je éros. To je přirozená láska, kterou cítíme, když jsme zamilovaní. Je to zkušenost manžela a manželky, když spolu sdílejí intimitu, je to pohlavní láska.

Problém s těmito prvními třemi druhy lásky spočívá v tom, že každá je nějak vázaná na ego. Člověk někoho miluje, ale zároveň z toho něco má.

Čtvrté řecké slovo pro slovo pro lásku zní agapé a Bůh ji popisuje jako lásku nezištnou, milosrdnou. Agapé je zkrátka Boží láska. Cele se dává, a to bez ohledu na to, jak se na ni odpoví. Miluji tě, ať na to reaguješ, nebo ne. Láska agapé je samozřejmě láska nám darovaná Bohem.

K tomu, abychom měli pravou lásku agapé, potřebujeme Ducha Božího.

Připadá mi nemožné milovat toho člověka…

Ježíš, který je pro člověka viditelnou tváří Boží, nám ukazoval a dokazoval, že Bůh každého člověka (neohraničeně a nekonečně) miluje. V bezpečí této jeho bezpodmínečné lásky nám pak umožňuje milovat i druhé lidi kolem nás. A „vyhrotil“ to až tak daleko, že nás vybízí, abychom milovali dokonce i své nepřátele. „Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ (Mt 5,44)

Sami to nedokážeme, ale jen v síle Ducha svatého!  Vzpomeňte si teď na lidi, kteří vás „neskutečně vytáčejí“. Mně osobně se například moc nedaří být milý na lidi, které nemám rád. Každý hned pozná, když se naštvu. Snadno se pozná, co si zrovna myslím, ale takového mne Bůh nechce. Chce, abych šel hlouběji a stále více odpouštěl. Chce, abych viděl lidi tak, jak je vidí on. Musel jsem se rozhodnout, že jsem povolán a poslán k tomu je milovat. Proto nám Ježíš dává Ducha svatého. Upozaďte se a nepřekážejte Duchu svatému v práci. Řekněte: „Bože, připadá mi nemožné milovat toho člověka. Ale ty jsi schopný ho milovat. Ty ho miluješ mým prostřednictvím.“ Musíme prosit o Boží srdce. Onoho člověka, kterého nemáme rádi, Bůh také miluje. Bůh toho člověka stvořil, zemřel za něj a miluje ho. Jsme povoláni mít Boží srdce a toho člověka také milovat.