Rozhovor s rakouským teologem Paulem Zulehnerem o reakci církve na současnou situaci kolem migrace do Evropy tvoří hlavní část pořadu Všimli jsme si, který vysíláme tento pátek 22. září 2017 od 16 hodin (opakujeme v sobotu v 11.05). Uslyšíte i další ohlasy nedávné teologické konference v Českých Budějovicích, která se tématu věnovala.
Z výpovědí profesora Zulehnera vybíráme:
"Když se správně sledují čísla, máme tu chuligány na stadiónu a podobně, pak vidíme, že lidé žijící v dané zemi nejsou v průměru celé populace více či méně kriminální než ti, kteří teď u nás hledají ochranu. Je to skutečně nespravedlivé démonizování uprchlíků jako celku, pokud se o nich mluví, jako by přicházeli pouze kriminálníci a teroristé. Pak bych musel hned v následující větě říci, že pokud máme českého pachatele, který znásilnil ženu, pak jsou všichni Češi násilníci. Velmi by nás rozčílilo, pokud by někdo takto uvažoval a o uprchlících takto uvažujeme. Tady vidíme, že nás v základu opouští určitá poctivost v uvažování a mluvení a upadáme do nebezpečí, že určitou reálnou hrozbu zevšeobecníme, abychom nemuseli nic dělat. Myslím, že toto zevšeobecnění je v zásadě pouze jistým alibi, abychom teď nemuseli s uprchlíky něco sdílet ze svého života, a o to teď vlastně jde."
"Myslím, že bychom si mohli dovolit být o trochu přístupnější riziku v našem jednání, pokud bychom měli jen o trochu více důvěry v Boha. (...) Při našem jednání, které se může podobat provazolezectví, máme pod sebou superpevnou síť, a z toho důvodu se jako křesťané můžeme odvážit určitého rizika. Země, kde teď žijí lidé s větší odvahou a otevřeností riziku, mají podle mě pravděpodobně lepší budoucnost, než zbabělci, kteří zůstanou doma za pecí."
"Myslím, že obecně je jednou z největších výzev pro země střední a východní Evropy po pádu komunistických režimů rozvinutý výkonné občanské společnosti. Máme tu stát a jednotlivé občany a mezi nimi je toho málo. Zde se nachází obrovský prostor pro církev. Ta se může právě tímto směrem orientovat a říkat, ano, rozumíme státním hranicím a vnímáme obavy jednotlivých obyvatel, ale pokud se spojíme do občanské společnosti, může fungovat něco, co třeba udělal vídeňský kardinál Schönborn. Napsal farnostem s tím, že si přeje, aby každá farnost přijala jednu rodinu uprchlíků a starala se o ni tak dlouho, než se naučí jazyk, najde práci a vlastní bydlení. Může to fungovat. Máme například jednu farnost ve východním Štýrsku, která se postarala o 37 uprchlíků a informovala, že dosud každý z nich našel byt i zaměstnání a nikdo nespáchal žádný trestný čin."
"Je přirozené, když někdo řekne, že má tolik obav z toho, co ta situace přináší, ale zároveň chce jednat jako věřící křesťan a trochu ho dohání špatné svědomí, takže říká, že chce trochu pomoci ve smyslu evangelia, protože ví, že bude jednou Bohem tázán, co jsi pro mě udělal, když jsem byl v nouzi. Takoví lidé se mohou spojit s charitou, která má řadu projektů v zemích, odkud migranti přicházejí. Je tedy celá řada možností, jak mohou pomoci také křesťané, kteří říkají, že si nepřejí, aby uprchlíci chodili sem k nám, protože z nich mají obavy. Když už má někdo strach a se strachem se někdy těžko dělá, říkám takovým lidem – dej něco na sbírkové konto charity a pak máš jistotu, že i ty jsi přispěl svým dílem k tomu, aby se nouze ve světě snížila."
https://zpravy.proglas.cz/publicistika/vsimli-jsme-si-migrace-jako-vyzv…