"Helenka zemřela první. Pár dní před slíbenou rehabilitací. Mnoho měsíců měla velké bolesti, ale nikdo to nebral vážně. Prožily jsme spolu mnoho let v různých věznicích. Večer před odjezdem do nemocnice mi dala na památku hřeben a řekla: To kdybychom se dlouho neviděly. Asi budu propuštěná před tebou. Kdyby ne, tak na shledanou v nebi..."
"Asi budu propuštěná před tebou.
Kdyby ne, tak na shledanou v nebi." Toto jsou patrně poslední slova ženy, které "zlatá šedesátá" nepřinesla osvobození, ale naopak pokračování vězeňského martyria. Helena Kučerová se narodila 6. února 1929 v Dobroměřicích nedaleko Loun. Po ukončení studií začala pracovat jako sekretářka Hospodářské rady úřadu předsednictva vlády. Osudovým se jí stalo seznámení s vedoucím americké tiskové kanceláře AP Williamem Oatesem v létě 1950. StB označila Oatese za špiona a Helenu Kučerovou v červnu 1951 zatkla. Soud ji 15. března 1952 odsoudil na 15 let vězení za vyzvědačství. Součástí ročního vyšetřování bylo i násilí. Trest nastoupila v ženské věznici v Pardubicích. V archivu je zachována poznámka pro dozorce: "při práci zvýšit ostražitost". Ve vězení se seznámila s věřícími ženami v okruhu profesorky Růženy Vackové odsouzené na 22 let. Tady Helena objevila víru. V následujících letech ji velitelé hodnotili jako "osobu silně nábožensky založenou, u které není předpoklad, že by se v budoucnu někdy změnila."
V roce 1954 ji s šesti desítkami většinou věřících žen umístili do izolačního oddělení, tzv. Hradu. Helena zde spoluorganizovala hladovku za zlepšení hygienických podmínek.
Na protest proti nedůstojným vězeňským podmínkám sepsalo dvanáct politických vězeňkyň včetně ní v červnu 1956 protestní dopisy adresované generálnímu tajemníku OSN Dagu Hammarskjöldovi. Dopisy zadržela vězeňská cenzura a velitel nařídil tvrdé postihy. V pamětech spoluvězňů je tento protest zapsán jako jeden z nejodvážnějších, jaký ve vězení zažili. Vězeňkyním s obdivem říkaly Hamršíldky.
Helenu propustili na amnestii v květnu 1960. Po propuštění nalezla zaměstnání v Dopravních podnicích. Scházela se a připravovala na křest. Pokřtil ji bývalý vězeň, páter Jiří Holub. Rok po propuštění přišlo ale další zatčení. Kromě jiného i za pomoc amnestovaným. Měla sedět do roku 1969. I přes její vážné zdravotní problémy ji vyňali z amnestie v roce 1965. Teprve razantní zhoršení rakoviny vedlo k převozu do brněnské nemocnice, kde ji na sklonku roku 1965 operovali. Zemřela několik dní po operaci v nedožitých 37 letech. Tento příběh, který z mnoha svědectví a archivní dokumentace sepsal historik Ústavu pro soudobé dějiny Jaroslav Cuhra, je součástí rozsáhlého projektu "Martyrologium katolické církve v českých zemích ve 20.
století: Svědci krve z řad katolických křesťanů všech národností." Přední odborníci na církevní dějiny v rámci projektu zpracovávají osudy tzv. martyrů (mučedníků) katolické církve. Projekt vede pod Českou křesťanskou akademií PhDr. Jan Stříbrný.
Hradecký deník , 11.10.2017 , str 70
---