Jak je to s údajnou "herezí" papeže Františka?

Značný mediální rozruch vyvolal dopis několika desítek katolických osobností z dvaceti zemí, který adresovaly papeži Františkovi. Tvrdí v něm, že některé jeho výroky z exhortace Amoris laetitia mohou vést k heretické interpretaci. Mezi signatáři jsou i dva čeští filozofové: Petr Dvořák a Lukáš Novák. Přinášíme jak jejich stanovisko, tak i opačný pohled pastorálního teologa Mons. Aleše Opatrného.

ÚHEL POHLEDU Petra Dvořáka a Lukáše Nováka

Celosvětový mediální prostor v posledních dnech ovládla zpráva, že skupina akademiků v Církvi prohlašuje papeže za kacíře či jej obviňuje z kacířství. Jako signatáři výzvy si dovolíme uvést věci na pravou míru. Text, který jsme podepsali, se česky nazývá Synovská výtka ohledně šíření herezí a navazuje na řadu předchozích výzev zaměřených na stejný problém (dubia čtyř kardinálů, petice teologů, otevřené dopisy a články předních katolických filozofů a etiků R. Spaemanna, J. Finnise, G. Griseze, J. Seiferta). Týká se papežovy nedávné exhortace Amoris laetitia (dále AL), přesněji její 8. kapitoly. V té je několik pasáží (odst. 299–305 a zejm. pozn. 351), které kromě ortodoxního chápání umožňují i problematický výklad, podle něhož lze za zvláštních okolností podávat svaté přijímání těm, kdo žijí v habituálním těžkém hříchu cizoložství a nejsou ochotni se jej zříci. Tak je tomu například u osob, které, ač vázány předchozím platným manželstvím, vstoupily do nového civilního manželství (či obdobného soužití) s jinou osobou. Autoři výtky velmi uctivě upozorňují papeže, který se k této interpretaci, jak se zdá, přiklání (důvody, z čeho tak autoři usuzují, jsou v textu uvedeny), že tento výklad textu logicky vede k tvrzením odporujícím zjeveným pravdám, a vyzývají ho, aby tuto interpretaci vyloučil. Autoři neobviňují papeže z hříchu či zločinu hereze (ani nemohou), jak ostatně v textu výslovně říkají. Neposuzují, nakolik si je vědom problematičnosti daného výkladu.

V situaci, kdy se různé biskupské konference k věci staví různě – některé schvalují podávání eucharistie v podobných případech (Německo, Belgie, Malta) a jiné (Polsko) se drží učení sv. Jana Pavla II., který z dobrých důvodů podávání eucharistie nedovoloval za žádných okolností a bez ohledu na míru přičitatelnosti takového jednání (Familiaris consortio 85) – je však třeba, aby zazněl hlas papeže a zamezil doktrinálně nesprávným výkladům exhortace. Tím by ukončil stávající situaci, v níž jeden významný kardinál (bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry G. Müller) vykládá text AL v kontinuitě s Janem Pavlem II. a přijímání nedovoluje, zatímco jiný kardinál (F. Coccopalmerio ve Vatikánem uveřejněném výkladu osmé kapitoly AL) naopak ano.

Výzva byla určena Svatému otci. Čeští signatáři nejsou autory ani organizátory a neodpovídají za její zveřejnění v hromadných sdělovacích prostředcích: to u takto odborně složitého textu považují za nevhodné. Prohlašují též, že se nikdy neprezentovali tituly, které jim nepřísluší (organizátoři užili obecný termín "professor" ve smyslu "vyučující na VŠ", viz Webster English Dictionary). Je smutné, že kritikové používají argumenty ad hominem, povšechná tvrzení o neporozumění "Františkově logice milosrdenství", místo aby věcně ukázali, kde přesně se výzva mýlí v argumentaci či nauce.

Je-li cizoložství vnitřně zlý skutek, neexistují okolnosti, které by je mohly objektivně ospravedlnit (Veritatis splendor 81). V takovém případě zbývá pouze subjektivní stránka věci, přičitatelnost skutku. Zastánci podávání eucharistie lidem žijícím v habituálním cizoložství říkají, že je možné být v milosti posvěcující, i když člověk těžce hřeší. Tvrdí, že někteří z těch, kdo objektivně cizoloží, nejsou ve smrtelném hříchu, neboť sice nahlížejí špatnost skutku a nechtějí jej, nemají však svobodu jednat jinak: buď pro svou slabost, nebo proto, že chtějí zabránit jinému hříchu (např. rozbití druhé rodiny) či získat jiné dobro (např. intimita druhé osoby). První možnost (slabost) by však znamenala, že Boží milost, kterou má ospravedlněný díky křtu, nestačí k tomu, aby byl schopen již objektivně nehřešit. Bůh by tak po člověku chtěl něco nemožného. Druhá možnost by znamenala, že Bůh chce, aby člověk v dané situaci setrval v objektivně hříšném stavu. Obojí odporuje zjeveným pravdám. Výrok svědomí, že člověk má setrvat v habituálním zlu, nemůže být zkrátka nikdy správný (AL 303).

Autoři a signatáři výtky se snaží upozornit papeže na tyto spory se zjevenými pravdami, vyplývající z uvedeného výkladu exhortace AL. Jednají tak z úcty k pravdě, papeži a církvi, a ve shodě s kanonickým právem (CIC 212, §3).

 

ÚHEL POHLEDU Mons. Aleše Opatrného

List Correctio filialis de haeresibus propagatis, v překladu "Synovské napomenutí z důvodu šíření herezí", jehož autor není uveden, ale jsou uvedeny a na internetu dohledatelné původní i následné podpisy osob s tímto textem souhlasících, vzbudil pozornost i u našich médií, která se věcmi církevní doktríny a praxe zpravidla vůbec nezabývají. Není divu. Pro lovce senzací je obvinění papeže z napomáhání a šíření bludů tučné sousto. A pro některé podepisující zřejmě příležitost, "jak si to s papežem vyřídit". Podíváme-li se na seznam podpisů a připojených akademických titulů, musíme si položit otázku, zda jsou podepsaní schopni papežova slova i činy kvalifi kovaně posoudit. Protože hereze není jednoduše to, s čím jednotlivý katolík nesouhlasí, co se mu nelíbí, nebo vyjádření co do obsahu či formy nezvyklé. Další otázkou je, zda podepsaní exhortaci Amoris laetitia četli a studovali, a to celou. Není to právě krátký text.

Námitky se točí v podstatě okolo osmé kapitoly exhortace, která pojednává o přístupu k osobám v neregulérních situacích, a zejména se vyjadřují k otázce přístupu ke svátostem osob, které žijí v druhém, církevně neplatném manželství. Ačkoliv papež v exhortaci výslovně píše, že vzhledem k různosti jednotlivých případů nechce dávat jednotnou kanonickou směrnici, ačkoliv výslovně uvádí, že jde o projednávání osobní situace člověka na tzv. foru internu, čili osobně a neveřejně, ačkoliv důrazně vyzývá ke kajícímu postoji rozvedených i znovu sezdaných a jen v poznámce pod čarou uvádí, že by v některých případech mohlo být pro cestu víry užitečné umožnit jim přístup ke svátostem, kritika se tímto nezabývá. Obviní papeže z toho, co neudělal, jelikož paušálně neotevřel cestu ke svátostem všem, a připíše mu k tíži i to, jak by mohli jeho postoje zneužít jiní. K tomu je připojena kritika údajně málo odmítavého postoje k homosexuálům a obvinění z modernismu a ze závislosti na Lutherovi. Je to nálepkování, které na veřejnost tím více působí, čím méně je čtenář či posluchač vzdělán v teologii.

Při úvahách nad protestem v širších souvislostech nás napadne, že nejde o nic nového. Že se řadě osob, které nepřijaly Druhý vatikánský koncil (nebo kteří jako mladí přijali za své odmítnutí tohoto koncilu, ač o něm a o situaci před ním máloco vědí), se vyskytla příležitost opakovat staré námitky a ještě k nim něco přidat. Je to pochopitelné i proto, poněvadž papež František sice necituje koncil na každé stránce, ale smýšlí a jedná v jeho záměrech. Vzal za své onen zásadní obrat od církve "útočící zpoza hradeb" a žijící za těmito hradbami k církvi, která chce být podle evangelia solí a kvasem v těstě světa, nikoliv jen soudcem. A konkretizoval a obohatil tento obrat důrazem na milosrdenství, ve kterém vnímá i viníky jako lidi zraněné a ptá se, jak aplikovat lék evangelia. Což je ovšem cizí mentalitě osob plných strachu a těm, kdo vidí spásu v souzení, ne v milosrdném přijetí hříšníka. Jsou mnohdy tak přesvědčeni o své pravdě a tak plni nelásky ke kdekomu (včetně papeže), že nevnímají, jak se vzdalují evangeliu. V jejich uvažování je pro ně důležitější předpis a vlastní názor, než Ježíšův postoj a jeho slova v evangeliích. A to je neštěstí – nikoliv celé církve, ale těchto osob.

 

Předpis, či milosrdenství?

Nakonec uvažme, že hromadění podpisů pod nějaké prohlášení není metodou, která by vedla k řešení sporných otázek v církvi. Je to navíc metoda v podstatě manipulativní. Vzpomeňme na podepisování protestů proti Chartě 77 těmi, kdo ji nečetli, za totality! I zde je snadné připojit podpis, mnohem pracnější by bylo přečíst celou exhortaci, celý dopis, a k tomu ještě odbornou literaturu. Exhortace vznikla po poradě biskupů na synodách. Předcházely jí dotazy na všechny biskupské konference. A po synodě papež řekl, že diskuse synodou nekončí. Diskuse ale není nálepkování a odsuzování a nemůže postrádat jak odbornou úroveň, tak určitou kulturu. Proto každý zájemce o ni by měl začít pečlivým studiem exhortace Amoris laetitia i dalších závažných textů papeže Františka.

 

Je-li cizoložství vnitřně zlý skutek, neexistují okolnosti, které by je mohly objektivně ospravedlnit

Jan Pavel II. nedovoloval v těchto případech podávání eucharistie za žádných okolností

 

© Jan Hrubý

 

O autorovi: Autoři jsou filozofové a signatáři dopisu papeži Františkovi Autor je pastorální teolog, působí na KTF UK v Praze

Katolický týdeník , 10.10.2017 , str 8  názory