fr. Richard Ounsworth OP
Je to pro mě nezasloužená čest, že smím napsat tento článek, a rád bych začal varováním: každý kazatel by si měl najít svůj vlastní styl, neexistuje žádný jednoduchý recept na dobré kázání. Můj osobní styl kázání - který je ve skutečnosti 'naživo' dost odlišný od toho, co píšu pro tuto webovou stránku - je právě takový: je můj vlastní, nenapodobitelný, což je pravděpodobně to nejlepší. Doufám tedy, že to, co bude následovat, bude dobré k zamyšlení. Pojďme na to.
1) Znát své shromáždění
Je ironií začít takto, když právě na webu se vědomě obracíme k obrovskému shromáždění - je tu mnoho tisíc lidí ze všech oblastí života a mnoha koutů světa, o kterých víme velmi málo. Dvojnásobnou ironií je, že já sám jsem nikdy nebyl farář, a ti právě často znají své shromáždění skrznaskrz, znají lidi a jejich problémy i jejich potíže s vírou, jak praktické, tak intelektuální, a tak dělají opravdu důležitou kazatelskou činnost, která pomáhá Božímu lidu žít evangelium v každodenním životě. Kázání není jen výklad nějakého teologického bodu (i když často také), ale pomoc ke skutečné praxi křesťanské víry a morálky.
2) A dívejte se jim do očí!
Když začínáme kázat, chceme mít před sebou papír s textem, abychom neztratili nit. To je zcela pochopitelné a rozumné (viz bod 4 níže). Ale je zde nebezpečí, že nikdy nevzhlédneme. Dokonce i když máme jen pár kusých poznámek místo podrobného slova za slovem, může se stát, že zůstaneme přilepeni k papíru na pultíku. Vzhlédněte! Nejenže to posiluje pocit pospolitosti, takže kázání je víc lámáním Slova než přednáškou, ale také můžeme pozorovat, jestli to děláme dobře - pochopili lidé, co říkáme? Poslouchají? Slyší dobře? Projevují zájem nebo jsou znudění či rozpačití? Je na čase přestat? Což mě přivádí k dalšímu bodu...
3) Vědět, kdy přestat
Novým kazatelům dávám vždycky radu: "ještě nikdo si nikdy nestěžoval, že kázání bylo krátké". Tedy, Boží lid má právo, přinejmenším v neděli a ve svátky, na pořádné kázání - jasný výklad evangelia se skutečnou duchovní stravou, ne jen symbolickým gestem. Ale já navrhuji, dokonce i při zvláštních příležitostech, že deset až dvanáct minut stačí. Není to přednáška! Není dobrým znamením, když se po skončení kázání podíváte na hodinky a uvědomíte si, že budete muset použít druhou eucharistickou modlitbu, protože je kratší! Je naše kázání opravdu důležitější než Eucharistie? Raději se dívejte na hodinky během kázání, abyste věděli, kolik času uplynulo.
4) Vědět, jak přestat
To není stejný bod jako předcházející. Nemůžete říct všechno v každém kázání, takže se musíte rozhodnout, co řeknete tentokrát, abyste věděli, jak to ukončit. I když máte před sebou často - stejně jako já - více poznámek, musíte mít připravený úvod a závěr. Nejen proto, aby to uspokojilo posluchače, ale aby si byl kazatel jistý, že může přestat. Nemusíte všechno vysvětlovat stále dokola. Často slyšíme kazatele, který stále krouží kolem a kolem jako letadlo, co nemůže přistát. Naplánujte si přistání před startem!
5) Poznej sám sebe
Často zjišťuji, že kážu spíš sobě než komukoli jinému ve shromáždění. Ale aspoň tak přinejmenším jedna osoba něco získá z mého kázání! Kazatelé totiž prožívají v křesťanském životě stejné zápasy jako ostatní. A co je důležité: stejně jako křesťanský život začíná uznáním naší hříšnosti, takže plně oceňujeme Boží milosrdenství obdržené v Kristu, a tak, jak to vyznáváme na začátku každé mše, tak i každé kázání musí být zakořeněno v poznání kazatele, že je mu odpuštěno a že je milován, a láska a milosrdenství Boží musí být středem jeho poselství.
6) Plánujte předem
Ať už si píšete celý text, zaznamenáváte pár poznámek nebo jen promýšlíte v hlavě, nenechávejte to na poslední chvíli. Pro nedělní kázání je třeba vzít v pondělí ráno do ruky evangelium, mrknout na pár komentářů, zapsat si pár otázek, co přicházejí na mysl, a nechat to v hlavě bublat. Napsat si věci, které vás napadají, i když se vám zdá, že spolu nesouvisejí. Nechte jim čas, aby se spojily dohromady. Může se stát, že budete nakonec kázat o něčem úplně jiném, než čím jste v pondělí začali, ale začít je třeba a opravdu by to neměla být první věc v neděli ráno.
7) Modlitba
Myslím, že to mělo přijít dřív, opravdu. Nový Homiletický direktorář, který vskutku stojí za přečtení, říká, že kázání proslovené během mše, je částí velké modlitby - možná bychom mohli říci Velkou modlitbou - a proto by mělo být připraveno ve stejném duchu. V Evangelii gaudium nám papež říká, že pokud kazatel "nevěnuje čas modlitbě se Slovem, pak bude falešným prorokem, podvodníkem nebo prázdným mluvkou" (EG 151). Modlitba je jak 'blízká příprava', to znamená modlit se před každým kázáním, tak také - možná ještě důležitější - 'vzdálená příprava', tím se chce říci, že kazatel musí být mužem modlitby, jehož každá myšlenka a slovo pramení ze života a směřuje ke společenství s Bohem, jehož Slovo kážeme.
8) Studium
Direktorář nám také říká, že při přípravě homilie je "studium neocenitelné, ale modlitba zásadní" (HD 26). U dominikánů se tyto dvě zásady sejdou v pojmu kontemplace, která je zároveň promodleným studiem a prostudovanou modlitbou. Podle mě kontemplace Písem znamená současně být pozorný k plodům autentické akademické učenosti napříč stoletími a zároveň být prodchnut úctou ke Slovu a žíznit po poznání Pána, které přináší. Pak může kazatel dělat to, o čem sv. Tomáš Akvinský říká, že je podstatou dominikánského povolání: contemplata aliis tradere - přinášet druhým plody kontemplace. Konkrétně to znamená jak lectio divina, o kterém mluví Direktorář velmi vstřícně, tak nějaké slušné komentáře, a co nejlépe držet krok s veškerou vzdělaností.
9) Připojte několik teček
K čemu slouží kázání? V podstatě pomáhá shromáždění pochopit smysl Písma. Ale jaký smysl? Ten, který pomáhá lidu Božímu najít souvislosti - připojit několik teček. Stručně řečeno vidět Kristův život, jak nám jej zjevují evangelia, a zvláště velikonoční tajemství jako naplnění slibů, které dal Bůh lidu a světu ve Starém Zákoně, naučit se vnímat jednotu Písma. Poté ukázat, že učení Církve ve věcech víry a mravů nejsou studená a prázdná dogmata, ani sada obručí, kterými musíme proskočit, ale organický rozvoj Církví promodleného studia Písem. A nakonec ukázat shromáždění, jak Písmo, velikonoční tajemství slavené při mši a učení Církve mohou osvětlovat a transformovat jejich životy v jejich jednotlivých situacích.
10) Těšte můj lid, praví Hospodin
Když jsem byl dítě, kněz, kterého jsem obdivoval, mi řekl, že podle jeho názoru účelem kázání je "upokojit raněné a ranit spokojené". Zdálo se mi to chytré a když jsem byl novic, sdělil jsem to svému novicmistrovi. Odpověděl, že by nerad rozhodoval o tom, která konkrétní osoba si zaslouží být raněna. Čím si však můžeme být jisti, že každá osoba, i ta, která se povrchním pohledem jeví 'pohodlná a spokojená', potřebuje lásku a milosrdenství Boha, darované nám v Kristu. V podstatě právě toto musí naše kázání sdělit. Někdy říkám lidem, a je to vlastně správně, že je v podstatě jen jedno kázání a má tři slova: "Ježíš tě miluje". Určitě budeme chtít lidem pomoci poznat, co to znamená pro jejich život, ale především vzbudit v lidu radostné Deo gratias jako odpověď na pravdu, která je jim dána v každé mši svaté, že smysl života je prostě toto: "jste milováni".
Zdroj: http://english.op.org/torch/ten-top-tips-for-preaching
přeložila: Jitka Hosanna Štěpánková