Rozhovor s P. Jiřím Šolcem SJ při příležitosti jeho sedmdesátin V neděli 22. března se rektor baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně, P. Jiří Šolc SJ, dožil sedmdesáti let. Společně se svými spolubratry z celé provincie toto významné životní jubileum oslavil v pondělí 23. března při děkovné mši svaté v hostýnské bazilice a následném slavnostním obědě na faře. Při příležitosti těchto „kulatin“ připravil Lubomír Vývoda pro Listy svatohostýnské rozhovor, ve kterém otec Jiří Šolc vzpomíná na své začátky v Tovaryšstvu i kněžské službě a přibližuje také své působení na Svatém Hostýně.
Otče, v březnu slavíte svou „sedmdesátku“. To je jistě čas k ohlédnutí se zpět a k tomu, podívat se třeba na Vaše „jezuitské začátky“.
Moje cesta do Tovaryšstva Ježíšova byla trochu komplikovaná. V době, kdy jsem studoval střední školu, nebyly u nás řeholní řády povoleny. Je fakt, že na ministrantských schůzkách, které jsme v Červeném Kostelci tajně konali, se pozdější P. Jan Pazdera, tehdy bohoslovec vyhozený v padesátých letech, o jezuitech vyjadřoval „příznivě“, ale žádného živého jezuitu jsem neznal. Až teprve na studiích na strojní fakultě v Liberci jsem se seznámil se slovenským jezuitou P. Alojzem Dlugim, který u arciděkanského kostela dělal kostelníka, protože nedostal státní souhlas k vykonávání kněžské služby. U něj jsem si také vykonal první sedmidenní duchovní cvičení dle sv. Ignáce. O kněžství jsem vážně uvažoval, ale pro řeholní život jsem ještě rozhodnutý nebyl. P. Dlugi musel ale poměrně brzy z Liberce odejít a tehdy jsem se mu svěřil, že uvažuji o vstupu do řádu. Seznámil mne tedy s dalším jezuitou, P. Bohumilem Kovářem, který tehdy v Liberci pracoval jako betonář. S ním jsem navštívil tehdejšího provinciála P. Františka Šilhana a ten doporučil, abych tajný noviciát začal u P. Františka Jedličky, který sloužil u sester v Horním Maxově (asi 20 km od Liberce). Noviciát jsem tedy začal 30. listopadu 1968 na Horním Maxově o svátku sv. Ondřeje apoštola. Velmi mne tehdy oslovilo, že se četlo evangelium o povolání apoštolů. Souběžně jsem tehdy dokončoval strojní fakultu. Tu jsem ukončil v roce 1969. Nastoupil jsem do Elitexu v Tanvaldě, ale na vojnu mne povolali až po roce, a když jsem se po dalším roce vrátil z vojny, tak byla normalizace již v plném proudu, takže jsem se do semináře opět nedostal. Asi čtyřikrát jsem se do semináře hlásil, ale vždy mi odpověděli, že není v celospolečenském zájmu, abych dělal další vysokou školu.
Další studia tedy byla opět tajná?
Něco jsem soukromě studoval na Smržovce, kde jsem bydlel, ale potom jsem po dohodě s provinciálem studoval s františkány v Liberci, kde měli tajná teologická studia vedená P. Janem Bártou OFM. Byl jsem tedy „černá ovce“ mezi „hnědými“, ale rozuměli jsme si velmi dobře. Asi po pěti letech tohoto studia začalo pronásledování františkánů, výslechy, domovní prohlídky apod. Musel jsem se tedy vzdálit a zbytek studia dokončit za pomoci řádových spolubratří. Dojížděl jsem hlavně za P. Josefem Sukopem do Prahy. Jáhenské a kněžské svěcení jsem přijal tajně 13. března 1982 od otce biskupa Jána Chryzostoma Korce v soukromém bytě v Petržalce u Bratislavy. Mezitím jsem již pracoval jako programátor NC strojů v Preciose v Jablonci nad Nisou a po vysvěcení jsem si sloužil mše svaté většinou soukromě. Chodíval jsem také do biblického společenství a do společenství mládeže v Liberci, ale „jako laik“. 8
Po tajném působení jste se poprvé dostal do duchovní správy až na počátku roku 1990. Jak to bylo?
To bylo takové překvápko. Asi 15. ledna 1990 mi došlo upozornění, že mám na poště doporučený dopis. Cestou z práce jsem si ho ale nevyzvedl, protože jsem šel sloužit mši svatou do jedné spolehlivé rodiny. Tam se mne ten můj „tajný“ farník, pan Ženata, zeptal, co já na to, že budu dělat faráře v Jablonci. Bral jsem to jako vtip. Ale on mi ukázal dopis od otce biskupa Josefa Koukla, že mne uvažuje poslat jako duchovního správce do Jablonce nad Nisou. Tehdy mi došlo, že ten můj nevyzvednutý dopis bude asi od otce biskupa, který mne zval na setkání s ním do Litoměřic. Na tomto setkání jsem se celý rozechvělý ptal, co a jak mám ve farnosti dělat a otec biskup mi odpověděl: „Dělej to jako Pán Ježíš!“ Tak jsem se již více neptal. Po tomto setkání jsem dostal pověření být administrátorem v Jablonci nad Nisou a třech menších sousedních farnostech.
Jak jste to pak vyřešil v zaměstnání?
S ředitelem jsem se trochu znal. Poprosil jsem ho, aby byl velkorysý a propustil mne dohodou ke konci ledna. On se na mne udiveně podíval a ptal se proč. Nezbylo mi tedy nic jiného než jít s pravdou ven, že jsem tajně svěcený kněz a že mám od prvního února převzít duchovní správu v Jablonci a okolí a že to jaksi při zaměstnání nejde. Tenkrát z toho byli všichni ještě vyplašení, a tak se to nakonec vyřešilo dohodou. Podařilo se mi ještě jednoho vysokoškoláka, který tam byl před tím na brigádě, zaškolit na mé místo. Třicátého ledna jsem se ve fabrice rozloučil a přemístil se asi o 150 metrů vedle na děkanství. Padl jsem do toho opravdu rovnýma nohama. Nikdy jsem předtím veřejně nesloužil mši svatou, nekázal, nekřtil, nepohřbíval, nesezdával, nedělal přípravy, o účetnictví a matrikách jsem neměl ponětí… Do toho ještě klasické topení na faře, různé mítinky, návštěvy škol, opravy na faře… Někdy se mi večer klepaly ruce vysílením. Byl to ostrý začátek, ale Bůh mi dával milost, že jsem byl ve vnitřním pokoji.
A tak jste se stal přes noc z programátora farářem. Jak to bylo dál?
V Jablonci jsem byl jen půl roku. O prázdninách jsem dostal dekret na nové působiště. Byl jsem posílán do Loun a širého okolí, kde jsem měl nahradit otce Milana Bezděka, který byl povolán dělat generálního vikáře panu biskupovi. V Lounech jsme byli společně s P. Rudolfem Duškem SJ, který předtím působil v Dolním Ročově a okolních farnostech. Společně jsme měli na starosti deset farností a asi 35 kostelů a kaplí, většinou v dost bídném stavu. Kromě duchovní služby a vyučování náboženství jsem se snažil kostely a kapličky opravovat, alespoň to nejnutnější, tj. střechy, okna, vylámané dveře apod. S pomocí dotací se podařilo realizovat generální opravu barokního kostela v Cítolibech, kde jsou originály Braunových soch. Po dvou letech jsem dostal od otce provinciála novou dispozici a byl jsem poslán od října 1992 do farnosti Lidečko na Valašsku. Farnost jsem přebíral od P. Josefa Čunka SJ, který dostal za úkol vést noviciát. To byla další velká změna. Oproti předchozímu působišti jsem měl na starosti desetkrát méně kostelů, ale asi desetkrát více lidí, a to je jistě dobře. V době mého příchodu byly hotové základy nového kostela v Horní Lidči a nad tím čtyři hlavní ocelové nosníky. Měl jsem tedy za úkol napomáhat ke zdárnému dokončení stavby. Naštěstí stavba kostela měla velkou podporu věřících i představitelů obce, takže kostel sv. Václava byl dokončen a vysvěcen v roce 1994. Od té doby mají v Lidči krásnou dominantu ve středu obce a pravidelně v neděli mši svatou, takže nemusejí putovat do Lidečka. Na působení v Lidečku, k němuž patřily obce Horní Lideč a Střelná, velmi rád vzpomínám. Bylo tam opravdu hodně kněžské práce, ale také chápající podpora věřících. 8
Kam vedla vaše cesta z Lidečka?
Abych nezapomněl, že jezuité mají být disponibilní, tak jsem v roce 1995 dostal dispozici do Prahy, kde jsem v naší rezidenci na Ječné dostal na starosti hospodářské a technické věci a vypomáhal jsem v duchovní službě u kostela sv. Ignáce. Velmi brzo ale v sousední farnosti sv. Štěpána onemocněl P. Podolák, a tak jsem se ještě navíc stal administrátorem farnosti s krásným gotickým kostelem sv. Štěpána, který založil Karel IV. Tento kostel je asi 300 m od kostela sv. Ignáce a bylo tam velmi pěkné společenství věřících. V pražské komunitě jsem prožil čtyři roky. Další „posun“ mé maličkosti nastal v září 1999, a to do farnosti Český Těšín, ke které patří pět filiálních kostelů. V Českém Těšíně je kromě živé farnosti také ještě exerciční dům, takže tam jeden z našich dával duchovní cvičení; ostatní kněží měli na starosti farnost, bohoslužby, vyučování náboženství, společenství mládeže apod. Český Těšín je dvojjazyčná farnost, takže se tam konají české a polské bohoslužby. Další, zatím poslední poslání jsem dostal v září roku 2005, a to na poutní místo Svatý Hostýn. Od otce Františka Brázdila SJ jsem přebíral úkol představeného a asi po roce i poslání rektora baziliky od nedávno zesnulého P. Jana Chromečka SJ.
Jak hodnotíte své působení na Hostýně?
Svatý Hostýn je nejen krásné, ale i požehnané místo, kde se poutníkům dostává na přímluvu Panny Marie, Vítězné ochrany Moravy, mnoho duchovních milostí, útěch a pomoci, ale často také uzdravení, vyřešení problémů v rodinách i milosti návratu k životu s Bohem a církví, často po mnoha letech. Po příchodu jsem měl trochu obavy ze zimního období, zvláště když mi varhaník řekl, že zažil v bazilice i minus sedm stupňů. Snažil jsem se tedy pro to něco udělat. Hned na první zimu jsem pořídil elektrický topný koberec do presbytáře a zajímal jsem se, co by bylo možno provést dál. V dalších letech jsme provedli opravy vitrážových oken a zajistili jsme je termoizolačním dvojsklem; následoval vysoušecí kanál zdiva po vnějším obvodu baziliky a připravovala se výměna již opotřebené keramické podlahy. 8Ta se uskutečnila během podzimu 2010 a jara 2011 a byla provedena firmou Rapos. Na přípravě projektu se podílel Ing. Jan Červenák z Prahy, ale velkými a nezastupitelnými pomocníky mi byli manželé Ing. Josef Matela a jeho manželka Anna z Brusného. Dlažbu přebrali a roztřídili dle kvality a velikosti a pan inženýr se velmi obětavě věnoval technickému dozoru a pomáhal během celé realizace podlahy. Pod ochranou Panny Marie se celé dílo podařilo bez úrazu a funguje dle očekávání, a to s minimálními provozními náklady. V zimě je nyní v bazilice velmi příjemně, i když je zde, v 720 m n.m., chladněji než v nížinách. V roce 2012 i při minus dvaceti stupních venku bylo v bazilice plus osm a půl stupně. Je tu příležitost k modlitbě pro poutníky i pro ty, kdo by si chtěli dělat v zimě duchovní cvičení. Velkým duchovním povzbuzením jsou pro mne a jistě i pro poutníky profesní poutě – hasičů, včelařů, matice, podnikatelů, zdravotníků, učitelů, muzikantů, orlů, myslivců atd. Mám také velkou radost z poutí jednotlivých farností, zvláště když přicházejí s dětmi od prvního svatého přijímání.
Na co z poslední doby obzvláště rád vzpomínáte?
Dalším pozitivním duchovním impulzem byla pro mne příprava a prožívání akcí jubilejního roku 2012. Na popud pana Josefa Psíka a za velkorysé podpory věřících, ale i obcí, farností, některých podnikatelů a Matice svatohostýnské, se podařilo vybavit věže baziliky sedmi novými, krásně znějícími zvony, které navrhla a dodala firma Perner z Passau. Při realizaci spolupracovala firma Josef Slánský z Horní Lidče. Kromě toho se podařilo pod vedením Marka a Josefa Hladkých vybudovat nový venkovní liturgický prostor, který mohl posloužit již při hlavní slavnosti. Děkuji Bohu, že si mne slabého a nedokonalého vybral pro službu Božímu lidu v kněžském a zasvěceném životě, že mohu být společně se spolubratry užitečný vysluhováním svátostí, zvláště eucharistie a svátosti smíření. Jsem rád, že jsem se ke kroku následovat Ježíše odhodlal v době, kdy vše vypadalo „na věčné časy“, ale naštěstí to Božím řízením v mém kněžském životě bylo jen sedm roků, tedy jen 10% mého života, kdy jsem musel skrývat své povolání. Prosím také vás poutníky a všechny věřící o modlitby za mne i celou komunitu a provincii, a také za všechny kněze, abychom všichni prožívali naplno své zasvěcení a snažili se co nejvěrněji následovat Krista. Mnohokrát jsem poznal pravdivost zkušenosti sv. Ignáce, který říká, že Bůh se naší velkodušností nikdy nenechá zahanbit. Přeji Vám, abyste i vy tuto zkušenost udělali. Ať vás na vaší životní cestě vede ke Kristu a chrání Panna Maria, Vítězná ochrana Moravy.
Rozmlouval Lubomír Vývoda Převzato z Listů svatohostýnských, březen 2015 Redakčně upraveno a zkráceno Fotografie z oslavy narozenin si můžete prohlédnout zde.
Redakce Jesuit.cz