V církvi potkáš mnoho dobrého i špatného
a budeš muset … bojovat
Narodil jsem se a vyrůstal ve velmi zdravém církevním prostředí. Moje farnost byla jednotná, otevřená a apoštolská. Nikdy jsem neslyšel žádnou zničující kritiku, ani jsem neviděl nic skandálního. Lidé samozřejmě nebyli dokonalí, jako nejsou nikde. Stejně i duchovní, které jsem poznal během studia na medicíně, byli znamenití. Znal jsem jejich slabé stránky, ale všechny spojovalo přání přiložit ruku k dílu a pracovat na společném projektu jménem církev a Boží království.
Když jsem pak ale pobýval v kněžském semináři, došlo mi, že moje představa o církvi byla moc pěkná, ale příliš naivní. Je to, jako když pomalu rosteme a jednoho dne nám dojde, že naši rodiče nejsou dokonalí. „V církvi potkáš mnoho dobrého i špatného a budeš muset bojovat, abys to dokázal vymýtit,“ řekl mi jeden můj doprovázející kněz.
Víra se nestává dospělou,
dokud nenarazí na chyby v církvi
Víra se nestává dospělou, dokud nenarazí na nepřístojnosti v církvi. Jak mezi hodnostáři, tak mezi obyčejnými lidmi. Jeden z kněží dal na dveře ceduli, na níž bylo psáno: „Nejsme tu proto, že jsme dobří, nýbrž proto, že jimi chceme být.“
Každá víra potřebuje zkoušky, protože láska se neutužuje v případě, že není třeba za ni bojovat nebo trpět. Pouze tehdy, když trpíme pro něco nebo někoho, koho máme rádi, a přesto zůstaneme věrní a láska bude stále na prvním místě, získáme pevnost, kterou jsme předtím neměli. Setkání s nepravostmi církve a vlastní rozhodnutí z pozice lásky zůstat věrný a bojovat proti nim zevnitř nabízí jedinečnou možnost, aby se víra mohla posilovat a stávat dospělejší. Naprosto souhlasím s výrokem, že „prvním krokem k reformě církve je zůstat její součástí“.
Církev je jako rodina,
báječná, ale i plná chyb
Církev je tvořená lidskými bytostmi, které usilují o ideál, jenž se splétá z každodennosti; mezi světlem a stínem, jistotami a pochybami. Snažíme se uspět, ale nevyhneme se pádům, chybám, klopýtnutím a couvnutím. Církev je jako jakákoli rodina, báječná, ale i plná chyb.