Příslib následujících 25 dnů
Že by se zde podával nějaký adventní koktejl? Něco jako Bloody Mary nebo Whiskey Sour nebo Cuba Libre? Něco, co nás postaví na nohy a hodí do pohody? Hmmm, fungují tyhle fígle?
První adventní neděle je příslib. Především příslib zosobněný v narozeném Ježíši z Betléma, potom z Nazareta.
Také příslib dobrých věcí před námi. I navzdory těm méně dobrým. Je to příslib Vánoc již za 25 dní (to je celkem dlouhá doba a tím také velká příležitost), příslib setkání s rodinou a přáteli, příslib lepších vztahů, příslib pro děti, které si budou postupně otevírat svůj adventní kalendář.
Ale co já? Je tu snad i příslib, že se sebou něco udělám. Že se dám dohromady. Že se trochu zastavím a nastavím si svoje věci trochu jinak, než ještě včera. Dělat to, co dává smysl. Dotknout se své zlaté žíly. Získat novou šťávu. Víc žít.
I já chci mít svůj vlastní adventní kalendář jako mají děti. Těšit se. Z toho, co mě čeká. Ale především z toho, co je tady a teď.
Daniel H. Pink a jeho Pohon
Kde sehnat tu šťávu? Chci se přece ráno víc těšit do práce, rád bych líp zvládal každodenní vztahové lehké větrné poryvy i bouřky, přál bych si věnovat se něčemu, co udělá svět lepším.
Mít energii, dobrou vášeň, zapálení – všechno to souvisí s motivací. Když máme dobrou motivaci a cíl, tak máme šťávu.
Na celosvětově rozšířené konferenci, síti krátkých přednášek TED, kde vystupují nejslavnější mluvčí dnešní doby, vystoupil v červenci 2009 také známý spisovatel Daniel Pink. Pustil se do záhady zvaná motivace. Celé to postavil do formy soudní pře (Dan je původem právník) a v ní staví proti sobě dva soupeře.
Na jedné straně obrovské množství malých, středních i velkých podniků, které svoje zaměstnance motivují především vnějšími stimuly: ženou je nebo táhnou skrze peníze, provize, benefity, sankce. Tento princip máme zaužívaný a je víc než pochopitelný – kdo z nás by nechtěl nějakou tu korunu v kapse navíc. To se pak víc vynasnažíme. Jenže!
Na druhé straně sporu je několik provokativních výzkumů, které to všechno shazují se stolu. Říkají, že věci ohledně motivace jsou trochu jinak, než že by to byla věc peněz, odměn nebo výstrah. Že nikoli vnější motivace, tedy metoda cukru a biče jsou tím největším stimulem. Je zde něco silnějšího, zajímavějšího. Dan Pink mluví o vnitřním pohonu (i jeho kniha se jmenuje Pohon; je skvělá). Jsou to věci, které nás baví, které děláme ne kvůli penězům, ale z jiné záhadné silnější motivace, z vnitřního zápalu. Ty výzkumy ukázaly, že lepších výsledků, vyšší kreativity dosahovala paradoxně nikoli skupina motivovaná penězi a sankcemi, ale ta skupina, ve které to účastníky prostě a jednoduše jen tak bavilo: pro zábavu, pro rozvinutí svých schopností a proto, že to „dávalo smysl“. Bez peněz a bez nátlaku na výkon. Měli vnitřní zdroj motivace.
3 pilíře vnitřní motivace
Daniel mluví o 3 pilířích této vnitřní motivace. Ty nám mohou i v adventu pomoci, abychom se posunuli dál. Abychom si jako děti užívali náš „adventní kalendář“, pětadvacet dní naší adventní stezky. O které pilíře se jedná? Jsou to:
Autonomie – touha určovat směřování vlastního života. Mohu-li realizovat nějakou věc svým způsobem, vlastní cestou, jak to odpovídá našemu založení a kreativitě, pak to silně zvyšuje moji motivaci. Je to přístup bez regulace a manipulace, bez stupidních nátlaků. Bez ždímajících šéfů. S možností být sám sebou. Toto pochopili dobře např. v Google, nebo se to děje na projektu Wikipedie. Dan Pink ve své knize říká: „Lidé potřebují autonomii v případě úkolů (co dělají), času (kdy to dělají), týmu (s kým to dělají) a způsobu (jak to dělají). Společnosti, které autonomii nabízí, předstihují svoje konkurenty.“
Mistrovství – touha se neustále zlepšovat ve věci, na které záleží. Touha být dobrý a stále lepší ve věci, která mě velmi baví a je ku prospěchu jiných. V tom se skrývá silná vnitřní motivace. Opět nikoli kvůli penězům, ale jen tak, aby se rozvinulo to dobré, co ve mně je. Dan Pink zde hovoří o zaujetí: Pouze zaujetí může vyprodukovat mistrovství – stát se lepším v něčem, na čem záleží. Mistrovství je způsob myšlení – vyžaduje schopnost vidět svůj potenciál ne jako konečný, ale jako nekonečně zdokonalovatelný. Mistrovství je i bolest – vyžaduje úsilí, vytrvalost a dobře uvážené procvičování. A mistrovství je také asymptota – není možné ho plně dosáhnout, což vede současně k určité frustraci, ale zároveň je i přitažlivé.“
Smysl – touha dělat to, co děláme, jako službu nějakému vyššímu cíli. Daniel Pink: „Lidé ze své podstaty hledají smysl – poslání větší a trvalejší než jsou oni sami. Tradiční firmy však dlouho braly smysl jako pouhou dekoraci. To se však mění.“
TED přednáška Daniela Pinka – necelých 19 minut – http://www.ted.com/talks/dan_pink_on_motivation?language=cs
To jsou vnitřní motivace, vnitřní pohony podle Daniela Pinka. Cestou není nasadit ještě sladší cukr a tvrdší bič. Metoda cukru a biče dnes nefungují. Máme vyšší cíle, chceme dělat věci z vnitřních motivací. Kauza mojí motivace – to je dobré téma pro vykročení na adventní stezku.
Jaký je můj pohon? Jaký je můj talent? Talenty? Mohu je v adventu objevovat. Mohu je rozvíjet. Mohu je začít v tomto adventu brát skutečně vážně.
V jakém prostředí autonomie mohu více rozvíjet svůj talent? V kterou chvíli během dne si udělám si udělám ten pravý čas pro rozvíjení svého talentu? V čem jsem se stal mistrem, nebo směřuji k mistrovství? Nebo se mistrem mohu stát, když…? Kde se skrývá smysl, který mě žene dělat nějakou dobrou věc, dobré věci?
4 kroky k úspěšné práci s tlakem
V adventu můžeme prozkoumat svoje motivace. Přemýšlet o našem vnitřním pohonu. Jde to ale? Je to realistické? V takovém tlaku požadavků a okolností, kterým jsme vystaveni?
Dalším z inspirativních koučů dnešní doby je Anselm Grün, benediktin i psycholog, spisovatel, ekonom a hlavně znalec lidských duší. Ten nám do začátku adventu pomůže prozkoumat oblast onoho tlaku. Navrhuje 4 kroky k úspěšné práci s tlakem:
„Prvním krokem je přijít do kontaktu sám se sebou. Když jsem ve stresu, vydávám se příliš všanc vnějším faktorům. Nechávám se ovládat zvenku a ztrácím kontakt sám se sebou. Do kontaktu se sebou samým přicházím tehdy, když cítím svůj dech, své tělo, když si užívám svou vlastní existenci. V těchto chvílích si mohu říct:
Jsem teď, v tomto okamžiku zcela sám sebou. Nikdo teď po mně nic nechce. Postavím se práci i problémům. Nedovolím však nikomu, aby na mě tlačil, aby mě štval.
Druhý krok: Přehodnotím svůj postoj a budu se ptát sám sebe:
Chci být u všech oblíbený, všem vycházet vstříc? Potřebuji náklonnost, vyjádření souhlasu a uznání?
Tím, že si přiznám své potřeby, je dokážu i relativizovat. Nesmím si své potřeby či citlivost vyčítat. Tím jenom posílím stres. Musím si je přiznat. Potom se od nich budu moct i v tomto okamžiku distancovat. Ted‘ pro mě není tolik důležité, co si o mně myslí druzí. Důvěřuji svému vlastnímu pocitu. Cítím, Že jsem unášen Bohem, že jsem Bohem přijat. To mě osvobozuje od potřeby být u všech oblíben.
Třetí krok: Sám sebe se ptám:
Z jakého pramene čerpám. Z onoho zakaleného pramene perfekcionismu, ctižádosti, nutnosti něco dokázat?
Můj stres možná pramení z toho, že čerpám z kalného pramene. Mohl bych se tedy pokusit proniknout skrze všechny tyto zakalené zdroje k čirému prameni na dně své duše. Čirý pramen je pramenem Ducha svatého. Může mě inspirovat k hledání jiných řešení a schůdné cesty.
Čtvrtý krok: Zamyslím se nad tím, kdy je práce objektivně příliš a jestli nepracuji moc dlouho. Poté mám za úkol mnohé vypustit a zredukovat. Lidé říkají, že to nejde. Samozřejmě, že se dá pracovat ještě víc. To platí jak pro domácnost, tak pro kancelářskou práci.
Mně samému pomáhá, když pociťuji stres jako zátěž, něco velmi prostého. Jednoduše omezím dobu, po kterou pracuji, a snažím se v jejím rámci pracovat efektivněji. Mohu si pak vychutnat i čas, který vyhradím modlitbě, klidu a čtení. Dobrým způsobem časového ohraničení jsou rituály, které mi poskytují svatý čas. Ten patří mně a nikomu jinému. Když si denně i přes to množství práce vychutnám svůj svatý čas, který mi patří, mohu si vydechnout. Cítím se volný. Každý den zažívám s povděkem toto volné pole působnosti, jež vnáší kousek svobody také do svazujícího světa práce. V práci sice musím čelit mnoha požadavkům, díky své zkušenosti volného času a vnitřní svobody k nim ale přistupuji jinak. Nenechám se jimi manipulovat či ubíjet. Sám jim vyjdu vstříc. A při všem, co dělám, neustále cítím onu vnitřní svobodu. Pomáhá mi představa vnitřní svobody, svatého místa, které ve mně obývá Bůh. Na toto místo nemají očekávání ostatních žádný přístup. Tam nejsem pod tlakem. Tam jsem zcela sám sebou.“
(podle knihy od Anselma Grüna: Vyhoření – Jak rozproudit vlastní energii – nakladatelství Portál)
Prorok Izaiáš – adventní malíř
Izaiáš je skutečným prorokem adventu. Starozákonní prorok, osobnost, básník. Abychom advent mohli chápat, můžeme tak činit jen na jeho vlastní základně: a tou je život křesťanů. Na tom advent stojí, jeho konkrétními prvky jsou: čtení z Bible, adventní písně – roráty, modlitby, společná setkání.
Čtení z Bible má v adventu svůj rámec vybraných čtení. V první adventní neděli se čtou právě tato Izaiášova slova:
Proč jsi nám dal, Hospodine, zbloudit z tvých cest, srdci dal ztvrdnout, abychom před tebou neměli bázeň?
Usmiř se kvůli svým služebníkům, pro kmeny, které jsou ti vlastní! Kéž bys protrhl nebe a sestoupil! Před tvou tváří by se rozplynuly hory.
Zastáváš se těch, kdo jednají spravedlivě, kdo pamatují na tvé cesty.
Zvadli jsme všichni jak listí, nepravost nás unášela jak vítr. Nikdo nevzýval tvé jméno, nikdo se nevzchopil.
A přece, Hospodine, ty jsi náš otec! My hlína jsme – ty jsi nás hnětl, dílo tvé ruky jsme všichni!
Z <http://www.katolik.cz/kalendar/vypis_lit.asp?d=30&m=11&r=2014>
Působivé obrazy, které dokáže slovy malovat Izaiáš! Obrazy o listech, větru, o cestách i necestách, o protržených nebesích, odkud se lije jarní déšť, o horách i nížinách. O nás a o životě. Mluví to k nám dnes stejně jako to promlouvalo i v jeho době (tento text pravděpodobně ze 6. stol. př. n. l.).
Zvadli jsme všichni jak listí, nepravost nás unášela jak vítr. Nikdo nevzýval tvé jméno, nikdo se nevzchopil.
Známe ten pocit. Hospodinův prorok jakoby říkal: Zavři oči. A představ si obraz se zvadlým rozfoukávaným listím. Ponoř se do té scény. Je to obraz, která nás zve až na dřeň našeho já. A přitom: nebere nám naději, právě naopak. Suché listí je bez života, to ano. Přesto ale o životě mocně vypráví. Svým tvarem, strukturou, barvou, vůní – to vše připomíná nic jiného než život.
Co všechno u mne, v mém světě, se podobá suchému listí? To, co nějak přestalo žít. Nebo to skomírá. Vím, co to je být bez síly, bez energie, bez pohonu.
Je fajn najít si způsob ke ztišení se. A pozorovat: dívat se na moje listí, nechat se ošlehnout větrem, který ty listy rozfoukává.
Není to ale obraz pro sklíčenost, žádné pozvání k nostalgii. Je to pozvání k návratu života. K mému kmeni, co ho vítr nevyvrátí. K mému já, k mým kořenům. Ke mně samotnému. K Hospodinu, který je přece náš otec. Jsme vzácné dílo jeho ruky.
Izaiáš nás zve, abychom se vrátili na svou vlastní cestu, abychom se nehnali cizí cestou. Ty autentické, pravé cesty, ty jsou i Hospodinovými cestami. Máme příležitost je teď znovu nacházet na ne zcela přehledné mapě našeho světa. Najít svou stezku, na které je i Bůh, Hospodin..
Mám zkušenost s vlastní ne-pravostí, naše ne-pravost nás unášela jako vítr. Ale já chci být autentický, pravý, ryzí.
5 možných rituálů pro začátek adventu
Můžeme zkusit ten rituál, krok, cvičení, zkušenost, která by nejlépe odpovídala našemu naturelu. Zkusit to jeden den, nebo celý týden, nebo třeba i celý advent.
Nebo si můžeme vyzkoušet více z uvedených všedních rituálů. Tak, jak se rozhodnete, tak, jak vás intuice povede.
Přemýšlení o vnitřním pohonu, aktivní experimenty se zvládáním tlaku, vnitřní zdroj ze starodávného leč stále aktuálního biblického zdroje – to vše nám pomůže najít se na naší osobní mapě. Advent je dobrá příležitost a příslib, že se to podaří. Můžeme se v tichu zahledět na naši životní mapu, na náš kompas a vydat se dobrou cestou. Odvážnému štěstí přeje.
Níže uvedené rituály všedního dne, tedy konkrétní akce, praxe, ty tomu mohou dát hloubku.
První rituál – pozorování předmětu
V těchto 25 dnech se můžeš pokoušet dostat cestičkou ztišení a pozornosti až k vlastnímu pravému já. Ne k našemu ego-já. To sice patří také k nám a neměli bychom popřít, že existuje, ale teď se chceme vydat někam za něj, kde se můžeme dotknout své skutečné podstaty.
Ztišit se, být ve vědomé pozornosti, to nebývá často snadné. Máme v hlavě celé spektrum nekontrolovaných myšlenek. Cest ke ztišení je jistě více, jakkoli jsou si často podobné. Jedna z nich je zde:
Dej tomu cvičení třeba jen 5 minut. Zkus si najít nějaké místo, kde je trochu vnějšího klidu a kde zároveň budeš mít před sebou nějaký obraz, nebo krásný předmět v obyváku, nebo krásný strom, květinu… A zkus ten předmět tiše pozorovat. Budeš vnímat tvary, barvy, detaily, budete vnímat pocity… Najednou si po nějaké době tiše uvědomíš detaily i souvislosti, které jinak vůbec nestíháme vnímat. To je malé milé překvapení! A obohacení. Takto jdeme od povrchního vidění k tomu hlubšímu. Dívej se spíš na celek, než na oddělené součásti. Spíš než o analýzu jde zde o uvědomění si celku a kontextu. Takové cvičení může pomoci našemu vnímání i mimo toto cvičení.
Ale je tu i druhá zkušenost: můžeš při takovém pozorování prožít i kousek ztišení, vědomou pozornost, cesta k tvému pravému já. A o to jde.
Chcete-li tak na konci takového rituálu ztišení můžeš děkovat, oslovit Boha, modlit se velmi jednoduše, jak to srdce přináší.
Druhý rituál – ztišení na cestě
(podle Anselma Gruna)
Pokud máš pocit, Že shon a stres rozhodují o tvém všedním dni, vědomě se proti tomu zkus postavit. Pokus se svůj život vědomě zpomalit a osvojit si pomalé tempo, které ti vyhovuje.
Každý den si vyhledej kratší cestu, po níž budeš vědomě pomalu kráčet. Může to být cesta do schodů, k poštovní schránce či do zahrady, Může to být také cesta, po níž tak jako tak každý den jdeš. Anebo to může být cesta, kterou si pro potřeby rituálu vědomě vytvoříš tím, že si obejdeš kolečko na své zahradě.
Zkus jít jednou velmi pomalu, jen co noha nohu mine, a vnímat vánek, jenž se dotýká tvých rukou. Měl bys při tom být sám, bez diváků. Zatímco extrémně pomalu kráčíš, začínáš chápat, co znamená být pohlcen okamžikem, dělat kroky, jít, prožívat svět. Jsi zcela zaměstnán svou chůzí. Nemusíš podat žádný výkon, nemusíš se soustředit. Uvidíš, že tě extrémně pomalá chůze vnitřně zpomalí a že přijdeš do kontaktu se svým srdcem. Když to budeš vykonávat každý den, pocítíš v sobě změnu.
Pomalou cestu pak můžeš spojit buď s určitým časem — ráno, večer během návratu domů z práce —, anebo s určitým místem — s chodbou tvého bytu, se schodištěm, s cestou k poštovní schránce. Každý den tak pocítíš jisté zpomalení svého života. To ti dodá novou sílu i v práci, při níž to pak může jít rychle.
Třetí rituál – tam, kde jsem kdysi něco důležitého prožil
Až ti to tvoje možnosti dovolí, zajdi nebozajeď si na místo, kde jsi byli třeba před dlouhou dobou a kde se tehdy odehrálo něco důležitého. Nezvu tě k něčemu srdceryvnému. Přesně naopak – k něčemu, co srdce léčí.
Byl jsem před krátkým časem v kouzelném kostele v Kostelním Vydří, které před 26 lety bylo místem mého nesnadného rozhodování. Zůstal jsem tam v tichu, v touze být před Boží tváří, prostě jen tak být. A nechal jsem na sebe působit to, co se zde odehrálo tehdy a také množství událostí, které se pak udály během těch let. S vědomím, kde jsem dnes. Byla to příležitost vidět cestu na mé mapě za dlouhou dobu. Zapůsobilo to na mne, těžko se to popisuje, byl jsem prostě vděčný a ve vnitřním pokoji.
Taková meditace na místě z minulosti nemusí být jen v kostele, ale také někde v přírodě, v kavárně… nebo ve vlastním obyváku, kde mi něco připomene událost z minulosti. Ale já už to vše vidím vidím pohledu dneška.
Čtvrtý rituál – s Izaiášem
Izaiáš první neděle adventní přímo nabízí další malou zkušenost. Mohu se jít projít do parku nebo do lesa. A tam se chvíli zaměřit na listí. Procházet se listím, vnímat barvy, tvary, cítit vůni. Listí, které je obrazem mých plánů, projektů, povinností, každodenní činnosti. Podzimní listí mne může vést k podstatě – proč ty věci dělám, proč je chci dělat, jak bych je mohl dělat jinak, abych byl opět více napojený na Život.
Mohu si tam obrazně i v klidu prožívat i ten nedostatek energie, nedostatek, života, vnitřního pohonu. Přesto ty věci tvoří můj život. Zdají se trochu suché, přesto mi ukazují na život, a že já i přes to jsem živý. To, že jsem živý, o tom moc nepřemýšlíme, ale je to to nejzajímavější a nejtajemnější skutečnost, jaká může být.
Pátý – splnění malého předsevzetí
Otevřete si knihu, kterou jste si už déle chtěli přečíst. Knihu, která ve vás bude budovat něco dobrého, nového, a zároveň vás to bude hodně bavit. Nebo si nějakou takovou knihu najděte.
Přesvědčte se o tom, že teď je ten pravý čas, abyste se pustili do čtení.
Petr Nešpor