"Nikdy nebuďte příliš tvrdí k člověku, který nedokáže přestat pít. Vzdát se pití je skoro stejně těžké jako vstát z mrtvých a zase žít."
Autor těchto slov o tom věděl své. I pro jeho vytrvalost v zápase se závislostí ho dnes církev uznává jako ctihodného. Jmenuje se Matt Talbot.
Starého muže, který 7. června 1925 zůstal po srdečním záchvatu ležet na jedné z dublinských ulic, nikdo neznal. Teprve když jej v nemocnici svlékli, aby jej mohli identifikovat, překvapeně se zarazili: břicho mrtvého ovíjel řetěz a další pak s provazy poutaly i jeho ruce a nohy. A tak se náboženské autority katolického Irska začaly zajímat o to, kdo vlastně byl tento zdánlivě všední, neznámý muž, který zemřel se znameními středověkých kajícníků.
Matt Talbot se narodil roku 1856 jako druhý z dvanácti sourozenců v chudé rodině v Dublinu. Jeho otec byl těžký pijan a Matt i jeho bratři se do této závislosti rovněž velmi záhy propadli. Ve dvanácti letech přestal chodit do školy a nastoupil v obchodě s vínem, pak prodával whisky. Za beznadějného alkoholika byl pokládán už jako třináctiletý. S bratry a kamarády chodili po barech, dělali dluhy. Tak žil dlouhých patnáct let.
Jednou večer - psal se rok 1884 - marně obcházel s prázdnými kapsami bary a čekal, kdo mu zaplatí drink. Nikdo se nenašel, a tak se mladý Matt v rozmrzelé náladě vrátil domů a matce se zapřisáhl, že po tři měsíce nevypije ani kapku. Svůj slib šel zopakovat do kostela. Poté jej prodloužil o půl roku a nakonec se k abstinenci zavázal na celý život.
Tuto jeho proměnu provázela i radikální duchovní konverze. Z vlažného zvykového katolíka se stal zbožný člověk, který usiloval o prostý život v odříkání po vzoru prvních irských mnichů. Důsledně uhradil všechny svoje dluhy. Denně vstával časně ráno, a ještě než šel do práce - celý život pracoval jako pomocný dělník - zúčastnil se mše svaté. Jako dělník byl mimořádně pracovitý a usiloval o dobré vztahy, ačkoliv se pohyboval mezi nejnižšími a nejzbídačelejšími vrstvami. Měl jen velmi málo osobních věcí, ale vždy dokázal myslet i na ty, kdo měli ještě méně.
Velký prostor v jeho novém životě pak dostala modlitba, která pro něj byla - jak se kdesi zmínil -velkou posilou zvláště v prvních sedmi letech abstinence, kdy bylo podle něj pokušení začít znovu pít nejsilnější. Nikdo kromě jeho nejbližších neměl tušení o jeho duchovním životě a tíži vnitřních zápasů.
Ctihodného Matta Talbota dnes připomíná socha poblíž mostu v Dublinu, který nese jeho jméno, a na místě, kde zemřel, je zasazena malá plaketa. Roku 1972 byly jeho ostatky přeneseny z místního hřbitova do kostela Panny Marie Lurdské. Od roku 1947 běží jeho beatifikační proces. Jméno Matta Talbota zaštiťuje řadu děl na pomoc lidem potýkajícím se se závislostmi nejrůznějšího druhu. Ti jej také v modlitbě mohou žádat o pomoc.
sch
Katolický týdeník , 15.8.2017, str 5