V čase, kdy vzpomínáme na všechny věrné zemřelé a ze stromů padá listí, utěší a povzbudí četba krátkého příběhu z pera autora, známého mnohem obsáhlejšími romány a ságami. Je jím John Ronald Reuel Tolkien (1892-1973), filolog a praktikující katolík, který o své trilogii „Pán prstenů“ prohlásil, že se „v zásadě jedná o náboženské a katolické dílo“. Jak doplňuje v dopise jezuitovi o. Robertu Murrayovi (z 2. prosince 1953), „zpočátku si toho nebyl vědom, ale dospěl k tomuto názorů při korekturách“. Tolkien vysvětluje, že se při psaní vyhýbal jakýmkoli religiózním odkazům či popisům kultovních praktik, přesto ale náboženský prvek utkvěl v příběhu jako celku a jeho symbolice, byť to do něj nebylo programově zabudováno. „Upřímně řečeno jsem toho vědomě naplánoval jen velmi málo“, doznává autor, „a měl bych být nesmírně vděčen za to, že jsem byl od osmi let vychováván ve víře, která mne sytila a naučila mne tomu málu, co znám“, píše anglický profesor svému jezuitskému příteli.
Drobná povídka „Nimralův list“ (Leaf by Niggle, česky „List od Nimrala a jiné příběhy“, Argo 2008), napsaná v letech hrozící druhé světové války (1938-1939) a poprvé publikovaná těsně po jejím konci (1945), je malý, avšak cenný literární klenot, přístupný také čtenářům, kteří nemohou či nechtějí zdolávat mnohasetstránkové Tolkienovy svazky. Ačkoli také zde se autor brání alegoriím, které, jak sám podotýká, nejsou správným prostředkem k předávání pravdy, plně se zde projevuje jeho víra ve věčný život, kterému předchází „konečné očišťování vyvolených“ (Katechismus katolické církve, 1031). Vypráví se tu příběh amatérského malíře Nimrala, „človíčka, který měl před sebou dalekou cestu“, aniž „by pospíchal s přípravami“. Protagonista příběhu se v posledních dnech před cestou soustřeďuje zejména na malbu stromu, která „začala listem polapeným ve větru“ a rozrůstá se do obrazu nevídaných rozměrů. V soustředěné práci Nimrala něco neustále vyrušuje a zejména jej nejrůznějšími nároky obtěžuje chromý soused Farský, jemuž se malíř snaží vyhovět, byť s vnitřním vztekem a odmlouváním. Práce na obraze nakonec zůstává nedokončena, protože Nimral je takzvaným Inspektorem domů vyslán na cestu.
Druhá část povídky přináší jedinečnou literární vizi očistce – Nimral se dostavuje bez zavazadel, a proto je poslán do ozdravovny v chudobinci, která se podle jeho vlastních slov podobá spíše vězení. Ačkoli vykonává tvrdé a monotónní práce, začíná si uvědomovat, že je „pánem svého času (…), v nitru je klidnější a když je čas odpočinku, umí opravdu odpočívat“. Jak sám přiznává, v tomto mezistavu „se čekalo na to, až mu bude líp, ale to „líp“ se posuzovalo podle nějakého zvláštního vlastního měřítka“. Ve zmíněné nemocnici Nimral vyslechne rozhovor dvou hlasů – jednoho přísného a druhého laskavého. Čtenář je může ztotožnit se spravedlností a milosrdenstvím Božího zraku. „Mohlo by se zdát, že jde o dva protiklady, ale ve skutečnosti tomu tak není, protože právě Boží milosrdenství naplňuje opravdovou spravedlnost“, řekl papež František v jedné své katechezi (3.2.2016) a tato skutečnost platí také pro Nimrala. Postupuje „na další předstupeň“ – tedy před brány ráje, aby se v nádherné krajině svého nedokončeného obrazu setkal – a smířil – s dotěrným sousedem Farským. V travnatém údolí se jejich duše konečně osvěžují, zotavují a oddechují si, než se chtějí a mají ubírat dál k Horám na horizontu obrazu a cítí se na to připraveny.
Jak Tolkien uzavírá, „jaké jsou však tyto Hory doopravdy a co leží za nimi, to mohou říci jen ti, kdo na ně vystoupili“. Povídka anglického lingvisty se samozřejmě rozvíjí na více úrovních – jsou na ní patrné autobiografické rysy a lze ji vykládat jako alegorii Tolkienovy vlastní tvorby, trvale rušené vnějšími povinnostmi. Setkáváme se v ní také se sžíravou kritikou stávajícího světového řádu a jeho eugenických tendencí v pasáži, kdy Nimralovi rádobypřátelé po malířově smrti hodnotí jeho život a dílo. Kvůli „nulovému praktickému a ekonomickému užitku pro Společnost“ jej považují za „hlupáka a budižkničemu“. Soudí proto, že takový zbytečný člověk je vhodný k odstranění – rozuměj „předčasnému vyslání na cestu“, či, řečeno moderním termínem, „vyšoupnutí na velké Smetiště“. Nimralovu tvorbu označují za staromódní soukromé snění, dnes již nepoužitelné v protikladu ke „smělým mladým mužům, kteří se nebojí nových nápadů a nových postupů“.
Sám Tolkien se o své krátké povídce nicméně vyjádřil ve smyslu jasné vize katolického očistce. Jak píše v jednom dopise, pokusil se ukázat, jak „by tvor mohl být přijat do Stvoření“. A jistě není náhodou, že při zádušní bohoslužbě po Tolkienově smrti zazněla slova, která právě jedna z jeho postav, malíř Nimral, pronáší při pohledu na svůj kdysi nedokonečný, ale teď již dokonalý a živý Strom, s nímž se setkává v předstupni ráje: „Je to dar!“.