„Existují lidé, které si Bůh bere stranou. Existují jiní, které nechává v zástupu, ale neodnímá je světu. To jsou lidé s běžnou prací, rodinou či běžným životem za svobodna. Lidé s běžnými nemocemi a smutky, běžným domovem i ošacením. Lidé běžného života, které potkáte na jakékoli ulici. (…) My, lidé ulice, vší silou věříme, že tato ulice a tento svět, do kterého nás Bůh postavil, je místem naší svatosti“. Takto popisuje své povolání Madeleine Delbrêlová, laička žijící v převratném pařížském dění první poloviny minulého století, jejíž heroické ctnosti papež František uznal minulou sobotu. Titul „ctihodná“ tak dostává žena, kterou kardinál Carlo Maria Martini označil „za jednu z největších mystiček 20. století“, ačkoli dobře věděl, že polovinu života strávila na dělnickém předměstí Paříže, v městě Ivry se jeho třemi sty továrnami. Delbrêlová totiž byla mystičkou ulice a ženou periferie v době, kdy tento pojem ještě nebyl příliš v módě. A také velkou básnířkou a konvertitkou, píše o ní italský deník Avvenire (28.1.2018).
Narodila se roku 1904 a v dospívání si poznamenala „Bůh je mrtev, ať žije smrt“. Ve dvaceti letech nicméně díky svým vrstevníkům našla víru, začala se angažovat ve skautismu a poslušna vnuknutí, že „modlitba je jediná seriózní cesta ke zúčtování s Bohem“, zamýšlela vstoupit na Karmel. Kvůli péči o rodiče se však této cesty vzdala a neustálé hledání ji, už jako sociální asistentku, zavedlo mezi marxistický proletariát. Spolu s několika přítelkyněmi s ním sdílela každodenní život chudoby, ale nikoli ideologii, čímž si vysloužila podezření obou stran. Kontemplativní pohled, konkrétní láska k bratrům a bezpodmínečné ztotožnění s církví stvořily v Delbrêlové překvapivě bohatou syntézu – když se jí někdo zeptal, jak dokáže jako křesťanka žít v epicentru třídního boje, odpovídala s odzbrojující prostotou: „Bůh nikdy neřekl: „Miluj svého bližního jako sám sebe, ale s výjimkou komunistů“.
Madeleine Delbrêlová nikdy nezaložila žádnou strukturu nebo řeholi; své poslání vždy definovala jako každodenní život podle evangelia, který v každodenních setkáních předává Kristovu tvář. O sobě a svých družkách říkala: „Nemáme žádné povinnosti, ale jsme naprosto závislé na jediném – milosrdné lásce“. Tím, že sama bezezbytku naplňovala tento ideál, dosáhla mistrovství v modlitbě, která věřícího doprovází v každé chvíli a kdekoli. V modlitbě také dokázala udržet pohromadě rozporuplné rysy své osobnosti, vysvětluje teolog Hans Urs von Balthasar – hlubokou serióznost a vlídný humor, až dětské přilnutí k Bohu na jedné straně a ostře realistickou sociální a psychologickou analýzu na druhé, příslušnost k církvi až do morku kostí a oproštěnost od veškerých církevních klišé. Pokud někdo Madeleine požádal o rozhovor, dodává švýcarský teolog, musel se připravit na počátečních několik minut ticha, během kterých si pečlivě připravovala a zapalovala cigaretu. Pouze několik nejbližších lidí vědělo, že si v tu chvíli dopřávala čas na modlitbu za dotyčného člověka.
Když tato nevšední žena v roce 1964 náhle zemřela, znalo ji málo lidí. Větší odezvu zaznamenalo až posmrtné vydání jejích spisů (česky Delbrêlová, Madeleine. Misionáři bez lodi. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008; podnětná je také nezištně zpřístupněná diplomová práce). Její myšlenky, modlitby, básně a dopisy oslovily mnohé pokoncilové generace, které hledaly ušlechtilé vzory přítomnosti laiků ve světě, ale nikoli ze světa. Mezi cestami, kterými se ubírá její spiritualita dnes, je také twitterový účet, který už několik let šíří její myšlenky na sociálních sítích. Včetně té, která podotýká: „Nemůžeme druhým darovat víru, ale můžeme jim darovat sami sebe“.
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=27106