Šestnáct měsíců rozhodoval coby hlavní ekonom o financích Arcibiskupství pražského. Někdejší šéf Fondu národního majetku Roman Češka v rozhovoru pro LN popsal, proč vnímá církevní restituce spíše jako zátěž než výhru.
LN Po skončení svého angažmá v čele Fondu národního majetku a éře privatizací jste založil úspěšnou poradenskou firmu. Z podnikání jste se však postupně stáhl a uvolnil si ruce pro záležitosti církve a víry. Proč?
Po patnácti letech v poradenství jsem se pral s motivací. Atraktivnější mi najednou začalo připadat pomáhat lidem s jejich vírou. Spíš je zachraňovat pro život věčný než jim zachraňovat peníze v kapse. Byl jsem aktivní ve farnosti. Pomáhal jsem pořádat křesťanské kurzy Alfa, které jsou určitým úvodem do křesťanství. Později jsem začal studovat teologii, to abych byl schopný o víře nejen svědčit, ale také ji vysvětlovat a argumentovat. Víra má mnoho intelektuálně zajímavých aspektů, které jsem sám potřeboval pochopit a vysvětlit. Studoval jsem dálkově a zároveň podnikal. Potom jsem potřeboval ještě větší odstup od práce, abych si řadu věcí ujasnil. Odešel jsem na pouť do Santiaga de Compostela a několik měsíců pěšky putoval po Evropě. Později jsem odcestoval do Antarktidy.
LN Pomohlo vám to?
Určitě. Poznal jsem kus světa i život z jiné stránky. A hlavně jsem si ujasnil, kým jsem v Božích očích a čemu bych se měl věnovat.
LN Tím novým posláním byla práce ekonoma pražského arcibiskupství?
Chvílemi jsem si to myslel. Dnes už vím, že funkce ekonoma mi asi souzena nebyla, protože kdyby jo, tak bych tam vydržel déle než 16 měsíců. Ale byla to natolik cenná zkušenost, která mi poskytla jedinečné poznání církve coby instituce a prostředí, že si myslím, že i v té krátké misi určitý Boží záměr byl. Znal jsem církev z úrovně farnosti. Určitou zkušenost jsem udělal prací pro Českou biskupskou konferenci. A teď jsem získal detailní vhled do ekonomiky arcibiskupství. Myslím si, že málokdo toho dnes ví o katolické církvi v České republice a jejích ekonomických problémech víc než já.
LN Proč jste odešel?
Bylo to složité a důvodů řada a nechci je propírat veřejně. Nejjednodušší je asi říct, že se nepotkaly můj pohled a pohled mých nadřízených a některých kolegů.
LN V dosud poslední tiskové zprávě České biskupské konference stojí, že nejvíce peněz jde na obnovu památek. Je to k chlubení?
To je těžká otázka. Na jedné straně je úctyhodné, že církev nechce dát ruce pryč od kulturního bohatství této země, že cítí velikou spoluzodpovědnost za zachování památkového fondu. Na druhou stranu je to naprosto špatně, protože církev nebyla založena na ochranu památek. Ježíš byl tesař, ale nezanechal po sobě žádnou sochu ani žádný dům. Byl učitel, ale nezakládal školy. Byl autorita, ale nebudoval města a říše. Uzdravoval, ale nezakládal nemocnice. Nezanechal po sobě nic hmotného. Veškerý čas věnoval svým učedníkům, veškerou svou energii dal do hlásání evangelia.
LN A současná církev?
Soudím, že dnešní církev se od prvotního poslání velmi vzdálila. Třeba péče o památky jí bere životadárnou energii a svádí ji mimo poslání, jež jí dal do vínku Kristus. Zaměstnanci biskupství, ale i faráři tráví obrovskou porci svého času přípravou a realizací stavebních projektů. Shánějí peníze. Vyjednávají dotace a kontrolují všechny možné nesmyslné náležitosti jejich čerpání. Sjednávají dodavatele, kontrolují jejich práci a dělají stavební dozor. Zajišťují účetnictví a výkazy ve správných formátech, aby nemuseli dotace vracet. Prostě fungují často na plný úvazek jako správci majetku a pracovníci památkové ochrany. Není možné, aby to neovlivnilo způsob, jakým se věnují duchovní práci.
LN Církev však nepečuje jenom o památky. Provozuje charitu, nemocnice, školy. To je dobrá vizitka církve, nebo ne?
Ano i ne. Jsou to dobrá díla. Ale podobně jako péče o památky jsou mimo hlavní poslání církve, kterým je šíření evangelia a péče o vztah lidí k Bohu. Je pravda, že i Ježíš při svém veřejném působení uzdravoval, sytil lidi a vracel důstojnost lidem na okraji společnosti. Ale to všechno dělal jen jakoby mimochodem, bezděčně, jako vedlejší projev své božské moci. Nebylo to tím hlavním, co konal. V evangeliích jasně říká, že nepřišel, aby uzdravil všechny nemocné, ani aby nakrmil všechny hladové či obdaroval všechny chudé. Přišel, aby hlásal Boží království a ukázal lidem cestu.
LN Není však právě péče o církevní stavby, péče o potřebné, zřizování škol a nemocnic nejlepším způsobem evangelizace? Není. Určitě je to dobré dílo a církev by je neměla opustit. Ale evangelizaci nemůže nahradit. Je dobrým svědectvím o plodech víry, jde-li o vedlejší plod evangelizace. Ale je tomu tak u nás? Mně se zdá, že ne. Když biskupové dávali zprávu o stavu církve, hovořili o tom, kolik peněz církev vydělala, o kolik peněz ji připravil kůrovec, do čeho investovala. Hovořili o tom, kolik opravili památek, kolik církev zřizuje škol, charit a nemocnic. Ale o tom, o čem je církev především, o tom jsem se nic nedočetl, o tom se mlčí.
LN O čem církev mlčí?
Nedočtete se o věcech, jež dělají církev církví. Možná proto, že by to mohlo ukázat nepříliš lichotivý stav a některé negativní trendy. Ale i to přece k pravdivé výpovědi o době a k poctivé analýze patří. A bez pravdivosti a poctivosti nelze dojít ke správným závěrům a doporučením. Není slyšet o evangelizaci a pastoraci, o duchovním a svátostném životě. Spolu s údaji o hospodaření se nemluví o tom, kolik bylo pokřtěných, biřmovaných, prvních svatých přijímání, církevních svateb a pohřbů. Nehovoří se o tom, ve kterých církevních společenstvích nejvýrazněji působí Duch svatý. Nehovoří se o vyslyšených modlitbách a zázracích. Nikoho z představitelů církve jsem neslyšel mluvit s autoritou proroka o stavu společnosti a směřování církve. Dle obrazu v médiích se církev proměnila ve velkou neziskovou organizaci, z níž se svátostný rozměr a vztah k Bohu vytrácí.
LN Proč si myslíte, že to tak je?
Já vidím několik důležitých příčin. Vliv dávnější historie – josefinismu. Vliv nedávné historie – komunismu. Pak také postoje a angažovanost samotných věřících. A tlak doby. LN Dá se to změnit? Určitě ano, ale půjde to pomalu a ne bezbolestně. To souvisí s poslední zmíněnou příčinou problémů, s tlakem doby. Doba je rychlá a matoucí. Informace, akce, zážitky, nabídky, nároky… Úspěch je podmíněn velkou přizpůsobivostí, originální vizí, a také schopností přímočaré zkratky. Církev není dobře vybavena ani pro jedno z toho. Potýká se s deficitem prorocké pravdivosti a mesiášské vize. Potýká se s deficitem vůdcovství schopného strhávat a vést. Ale i s deficitem obyčejných manažerů, již umějí efektivně řídit, rozhodovat, motivovat. Kdysi byli kněží nejvzdělanější lidé ve státě. I dnes jsou vzdělaní, ale jen v určité oblasti. Na spoustu věcí, které musejí řešit, je nikdo nepřipravuje.
LN Dnešní biskupové a představitelé církve to nevnímají?
Neznám všechny, tak nemohu soudit. Snad je mezi nimi prorok, který se ještě neprojevil a který bude schopen poctivě a pravdivě pojmenovat současný stav. Zatím ho nevidím. Ale to může být jen tím, že neznám ani zdaleka celou církev a všechny její představitele. V každém případě se obávám toho, že dokud se nejvyšší představitelé církve budou tvářit, že vše je, jak má být, dokud dál povedou církev jako kombinaci úřadu a obecně prospěšné organizace, dokud se budou snažit o nezávislost církve na státu i na věřících a budou se snažit zajistit fungování církve z majetku, do té doby se nic nezmění. Ekonomicky samostatná církev, která vyžije z investic a majetku, je iluze. A také ekonomický, podnikatelský i teologický nesmysl. Jako bývalý ekonom důležité diecéze vím, že to ekonomicky prostě nevychází. Jako podnikatel a poradce vím, že žádná organizace nemůže dlouhodobě prosperovat, když se snaží žít ze své vedlejší a nikoliv hlavní činnosti. A z teologického hlediska jen stěží můžete lidi dovést do království nebeského, pokud vás svazuje majetek a bere vám tolik energie, kolik bere současné církvi. Ne nadarmo se v Písmu píše, že dřív projde velbloud uchem jehly nežli bohatý do království nebeského.
LN Ekonomická prosperita a majetek církvi škodí?
Jak jsem nahlédl církvi pod pokličku, tak vím, že církev není boháč. Ale má mentalitu boháče, protože se snaží zajistit z majetku. Bůh nás učí, že se máme spoléhat na něj. Církev se chce ústy svých biskupů zajistit majetkem a investicemi. Nehledá svoji budoucnost v Boží milosti, ale chce žít sama ze sebe. A je to z ní cítit. A tento odér církevního materialismu je jedním z důležitých důvodů, který lidi od církve odrazuje a který ubírá církvi na věrohodnosti. A to je velká škoda. Protože tím lidé přicházejí o velké dobro, které praktikující víra nabízí. A kazí to práci mnoha dobrým duchovním a mnoha dobrým církevním společenstvím, v nichž je Bůh přítomen a kde se odehrává dobré dílo.
LN Když vás tak poslouchám, nabývám dojmu, že si myslíte, že restituce církevního majetku vlastně církvi nepomohly.
Církev z nich žádné dobro neměla a nemá. Protože dochází k zastavování financování státem (v roce 2043 se odluka církve od státu dovrší a erár přestane vyplácet církvi svůj příspěvek – pozn. red.), tak se její finanční situace horší. A z majetku, do kterého investuje, nikdy nebude schopna hradit své vlastní potřeby ve stejném rozsahu, v jakém byly hrazeny před dohodou (o majetkovém vypořádání). Zadání, že příjmy z restitucí a nové investice mají církev finančně zajistit, je nereálné, a jak už jsem řekl, tak i ekonomicky, podnikatelsky a teologicky chybné. Přesto jsem byl zastáncem dohody mezi státem a církvemi. Ale hlavně proto, že rehabilitace církví měla být důležitá pro většinovou společnost a měla vést k určité morální nápravě a obrodě. Společnost měla ústy svých zákonodárců vyznat, že se na církvích dopouštěla nepravostí, že jich lituje a má vůli je napravit. Náhrady měly být v podstatě morálním gestem. Proto jsem opravdu trpěl, když se to nakonec omezilo na diskusi o výši náhrad. Tím se vlastně celé morální gesto naprosto znehodnotilo. A korunu tomu dali titíž komunisté, kteří systematicky dlouhá desetileté církve poškozovali. Místo toho, aby si první posypali hlavu popelem a omluvili se za to, co páchali, tak se s drzým čelem postavili na podstavec a dál kázali proti církvi a všeho využili jenom k tomu, aby rozpoutali další kolo proticírkevní propagandy.
LN Jak to vlastně vypadá se sbírkami věřících?
Poslední čísla, která jsem měl k dispozici, říkala, že v pražské diecézi věřící přispívali v kostele v průměru v neděli 24 korun. Za měsíc je to necelá stovka, tedy necelá třetina procenta průměrné mzdy. I kadeřník vás měsíčně stojí víc. Jak ale můžete přijít za věřícími, aby dávali víc peněz, když si čtou v novinách, jak je církev bohatá, a sami biskupové je v tom svými tiskovými zprávami utvrzují? Titulek hlásající, že církev měla zisk z hospodářské činnosti 1,4 miliardy korun, vám jako faráři vezme chuť říkat si věřícím o peníze. A jen málokdo si umí dohledat, že ve stejném roce dělala ztráta z hlavní činnosti zhruba stejnou částku, a církev tak celkově hospodařila „šul nul“. A v dalším roce už se ztrátou.
LN Jaké to má řešení?
Dle mého samozřejmě obrat církve ke svým věřícím. Dokud nebudeme mít odvahu veřejně přiznat, že dohoda se státem nehodila církev za vodu, že nejsme bohatá instituce, jak se traduje, a že nás čekají krušné časy, lze jen velmi těžko od věřících požadovat vyšší empatii a vyšší spoluúčast. Navíc si myslím, že to chce ještě něco navíc. Že nebude stačit jen pokání. V první řadě to chce pootočit kormidlem církve tak, aby byla cítit Kristem, evangeliem a Božím královstvím, a ne úřadem, majetkem a obecně prospěšnými aktivitami, které lze jen obtížně, s lupou v ruce, odlišit od stejných služeb poskytovaných necírkevními organizacemi.
MARTIN SHABU
Roman Češka (55) ■
Nejprve ho zlákala ekonomie, pak psychologie. Po ukončení Vysoké školy ekonomické v Praze si, jak sám říká, uvědomil, že se tomu, co získal na VŠE, věnovat nechce. A po vojně se přihlásil na obor psychologie a pedagogika na Univerzitě Karlově. Rodiče si už nemohli dovolit financovat mu další roky studia, a tak si podal přihlášku do Ekonomického ústavu Československé akademie věd. Tam zjistil, že ekonomie je o něčem jiném, než jej učili na VŠE. Stal se jedním z nejmladších členů skupiny ekonomů, kteří byli později hlavními tvůrci ekonomické transformace. ■
Kariéru privatizátora státního majetku odstartoval v roce 1990 jako poradce ministra pro privatizaci Tomáše Ježka. Jako náměstek ministra privatizace, jímž se stal v roce 1992, a výkonný předseda Fondu národního majetku (1994–1998) se podílel na vytvoření systému dražeb a veřejných soutěží i systému řešení neuhrazených pohledávek. Jeho agendou byla restrukturalizace a proces privatizace strategických podniků a bank. ■
V roce 1996 se stal členem Poslanecké sněmovny za ODA. O rok později se křesla poslance kvůli souběhu funkcí vzdal. ■
Po skončení svého angažmá v čele FNM založil s několika dalšími ekonomy poradenskou společnost Value Added, kde na vedoucí pozici působí dodnes. ■
Studoval teologii a 16 měsíců pracoval jako hlavní ekonom na pražském arcibiskupství.