Milí přátelé, sestry a bratři,
touto úvahou se obracím především na všechny, kteří patří do dvou křesťanských společenství, která mám na starosti a za která cítím odpovědnost: na členy České křesťanské akademie v nejrůznějších koutech naší země a na farníky a příznivce pražské Akademické farnosti.
Myslím na Vás všechny s láskou a v modlitbě v těchto nesnadných časech. Každému z Vás, Vašim rodinám a blízkým přeji Boží ochranu nejen před koronavirem, ale také před zhoubným virem strachu a malomyslnosti. Mnohé aktivity naší akademie a naší farnosti se v dohledné době bohužel nemohou konat. Nyní se zdá, že karanténa zasáhne i velikonoční svátky.
Právě v této době každý z nás křesťanů může na svém místě a podle svých možností pomoci naplnit inspirativní vizi papeže Františka, aby církev v tomto světě byla „polní nemocnicí“. Je třeba být oporou pro druhé v našem okolí, jak ve věcech praktických (nákup, hlídání dětí, povzbuzení nemocných, starých a opuštěných), tak v rovině duchovní. A právě v této rovině se od nás čeká víc než jen laciné zbožné fráze. Je přirozené, že se nejdřív zajímáme o materiální prostředky k přežití; ale „ne samým chlebem živ je člověk“. Nastává čas promeditovat i hlubší souvislosti tohoto otřesu jistot našeho světa. Možná si někteří na samém počátku této krize mysleli, že jde jen o dočasnou „nehodu“, jakési „uhelné prázdniny“, které nějak přečkáme, a pak se vše vrátí zase ke starému. Nevrátí. A kdybychom se o to pokusili, bylo by to špatně.
Ať pandemie opadne za tři týdny, nebo za pět měsíců, je třeba se připravit na vážnější a dlouhodobější změny v nejrůznějších oblastech našeho života. I v té náboženské.
Náš svět je nyní nemocný – a nemyslím tím jen na lidi nakažené koronavirem. České slovo nemoc vystihuje jeden důležitý aspekt: je to opak moci.
Příliš dlouho jsme spoléhali na moc, kterou nám dala do rukou „vědotechnika“. Náboženský fundamentalismus byl vystřídán fundamentalismem scientismu. Obě tyto naivní ideologie, spoléhání na Boha „za kulisami našeho světa“ i spoléhání na automatismus pokroku, je třeba poslat do minulosti. Lidský život a lidský svět je dnes zranitelnější než kdykoliv předtím. Musíme hledat filozofii a spiritualitu, která nás naučí žít v paradoxech a nejistotách světa a lidské existence.
Když je člověk nemocný, najednou s překvapením vidí, že se může obejít bez mnoha věcí, bez nichž si svůj život nedovedl představit. A naopak, některé přehlížené „maličkosti“ mají zásadní důležitost – například rodinný život, pro mnohé v naší době zastíněný profesní kariérou.
Mnoho lidi tento čas vrátil domů, do rodinného kruhu – je to příležitost pochopit, že rodinný život není jen přebýváním v jednom bytě, kde jedni sedí u televize, druzí si hrají s mobilem a třetí se drží kuchyně. Tento čas má také svůj politický význam: Je to test demokracie, občanské zralosti. Diktatura může rychle zavést přísná direktivní opatření a drastické tresty za jejich nedodržení. Demokracie nemůže spoléhat jen na ně, stojí na zodpovědnosti, rozumnosti, svobodné vůli občanů.
Ale nezapomeňme, že to byla totalitní komunistická Čína, která v důsledku cenzury informací vypustila démona této choroby do světa, a že to jsou dezinformační weby z Ruska, které trvale zaplavují sociální sítě fake-news s úkolem vyvolat nedůvěru vůči Západu a Evropské unii. Proti propagandě postavme kritický rozum.
Jako kněz a teolog přemýšlím o zavřených kostelích jako o prorockém znamení a výzvě. Před Velikonoci minulého roku vyhořela pařížská katedrála Notre-Dame, letos se v postní době nekonají bohoslužby ve statisících kostelích několika kontinentů – a i synagogách a mešitách.
K otřesu, kterým církev procházela v posledních letech v důsledku odkrytých zločinů sexuálního zneužívání, se přidává další kymácení našich církevních jistot. Možná jsou prázdné a zavřené kostely varovným znamením: takhle to může vypadat za pár let ve velké části našeho světa, pokud se církve (nikoliv svět) radikálně nezmění. Možná církvím ta situace ukázala jejich skrývanou prázdnotu a možnou budoucnost, pokud se vážně nepokusí představit světu úplně jiný tvar křesťanství. Tím by neměla být ani marná snaha o návrat do předmoderního stavu ani povrchní laciná modernizace, přizpůsobení se vkusu doby.
Možná jsme nevzali dostatečně na vědomí dlouholetý proces vyprazdňování kostelů (mnohé jsou dnes prodávány pro světské účely), klášterů a kněžských seminářů. Někteří si snad mysleli, že vše se snadno vyřeší dovozem kněží z Polska či jiných domněle bezedných skladů na „náhradní díly“ církevní mašinérie. Dnes však právě v Polsku dochází k nejrychlejšímu procesu sekularizace v Evropě, a pokud polská církev vsadí na národně-nacionální kartu, může to s tradičním polským katolicismem dopadnout stejně jako s katolicismem v Quebeku, Irsku a Španělsku.
Možná máme přijmout nynější půst od bohoslužeb a církevního provozu jako kairos, čas příležitosti k zastavení a důkladnému zamyšlení před Bohem a s Bohem. Možná se nemáme těšit na to, že bude brzy vše při starém. Možná nebude a ani být nemá.
Nevidím šťastné řešení v tom, že si budeme rychle vypomáhat umělými náhražkami typu televizních přenosů mší. Ta „hostina na dálku“ a klekání před obrazovkou je vskutku podivná věc.
Věřím, že se dnes mají naše křesťanské komunity, farnosti, sbory, církevní hnutí a řeholní komunity přiblížit ideálu, z něhož vznikly evropské univerzity: být společenstvím žáků a učitelů, být školou moudrosti, v níž se pravda hledá svobodnou disputací a také hlubokou kontemplací. Z takových ostrovů spirituality a dialogu může vzejít uzdravující síla pro ne-mocný svět.
Papež František den před svou volbou citoval výrok z Apokalypsy, že Kristus stojí u dveří a klepe. Dodal: Dnes však Kristus klepe zevnitř církve a chce jít ven. Možná tak právě učinil.
Když byl zbořen Jeruzalemský chrám, v jehož prostorách se Ježíš modlil a učil, museli Židé najít nové cesty, jak uctívat Hospodina. Činili to s kreativní odvahou – oltář zbořeného chrámu nahradil stůl židovské rodiny, řád obětí nahradil řád soukromé i společné modlitby, zápalné i krvavé oběti nahradily oběti rtů, mysli a srdce, modlitba a studium Písma. Přibližně ve stejné době mladé křesťanství, vyháněné ze synagog, hledalo svou novou identitu. Podobný úkol stojí nyní před námi.
Tento postní čas prázdných a mlčících kostelů můžeme přijmout jako krátké provizorium, na které pak brzy zapomeneme. Avšak můžeme ho také přijmout jako kairos – čas příležitosti „zajet na hlubinu“ a hledat novou identitu křesťanství ve světě, který se před našima očima radikálně proměňuje.
„Víme, kde církev je, ale nevíme, kde není,“ učil pravoslavný teolog Evdokimov. Možná slova o katolicitě a ekumenismu, která byly vyřčena na posledním koncilu, mají dostat nový a hlubší obsah, nastal čas pro širší a hlubší ekumenismus, pro odvážnější „hledání Boha ve všech věcech“.
Nehledejme Živého mezi mrtvými. Hledejme ho odvážně a vytrvale a nenechme se zmást tím, že se nám může jevit jako cizinec. Poznáme ho podle ran, podle hlasu při důvěrném oslovení, podle Ducha, který přináší pokoj a zahání strach.
Kéž Vás tento Duch naplní silou, nadějí a trpělivostí!
Váš Tomáš Halík prezident ČKA, farář Akademické farnosti Praha
http://halik.cz/cs/tvorba/clanky-eseje/clanek/598/?fbclid=IwAR0FBg01mp2…