Přehled historie od roku 1945
Jiří Bureš
1945
Během druhé světové války zůstaly v provozu všechny mostecké kostely, omezeny byly pouze bohoslužby v češtině, které se konaly již jen v kostele sv. Františka Serafínského u Minoritů.
Duchovní správu děkanského úřadu zastával v roce 1945 děkan Josef Sitte společně s kaplanem Rudolfem Scholzem. V srpnu 1945 evidovalo Místní velitelství Sboru národní bezpečnosti Most ve svém obvodu celkem 11 duchovních. Z toho bylo osm německé národnosti, jeden Rakušan a pouze dva Češi. Všichni němečtí duchovní s výjimkou P. Adolfa Strassera byli kvalifikováni jako osoby nespolehlivé. Děkan Sitte a kaplan Scholze byli zprvu s ostatními Němci internováni v budově komendy Křížovníků, hned následující den byli propuštěni ke sloužení mše svaté. Brzy však byli zajištěni opět a tentokrát odsunutí do pracovního tábora.
Ke změnám došlo i ve správě mosteckého vikariátu, funkce vikáře byl světskými úřady odstraněn vikář Leo Sirch, kterému byl ponechán farní úřad v Havrani, kde Sirch působil až do r. 1948, kdy se dobrovolně odstěhoval do svého rodiště v Bavorsku. V Německu se mu podařilo vypátrat zvony, které byly odvezeny během války z kostela sv. Vavřince v Havrani a měly být roztaveny, ale vzhledem k jejich stáří (pocházely z 15.st.) byly zachovány. Sirch zařídil jejich transfer do Československa, ale z české nebyl převoz povolen a zvony se na hranicích ztratily.
Seznam kněží Mosteckého okresu v srpnu 1945 dle MV SNB Most:
Sitte Josef (Němec) arciděkan v Mostě, nespolehlivý
Scholze Rudolf (Němec) kaplan, nespolehlivý
Lakomý Jindřich (Čech) představený kláštera
Bergmaier Otto (Němec) duchovní, nespolehlivý
Čapek Rudolf (Čech) komandeur křížovník
Kindermann Eman (Němec) duchovní, nespolehlivý
Strasser Adolf (Němec) kaplan v Kopistech, dosud na něj nejsou stížnosti
Will Josef Dr. (Rakušan) děkan v Litvínově, nespolehlivý
Windisch Ignac (Němec) kaplan, nespolehlivý
Renner Josef (Němec) kaplan, nespolehlivý
Díky odsunu kněží německé národnosti se ocitlo nejen město Most a mostecký vikariát, ale celá Litoměřická diecéze v nedostatku kněží. Navzdory žádostem ordináře o pozastavení odsunu německých duchovních, kteří mohli být v Čechách ponecháni jako odborníci - tedy osoby potřebné, nebylo této žádosti vyhověno. Správu děkanství převzal kapucín Jindřich Lakomý, řady duchovních v Mostě rozšířil v září 1945 člen řádu křížovníků, mostecký rodák – Václav Truxa
Odsun obyvatel německé národnosti se silně promítl do struktury obyvatelstva. Probíhal mnohdy za silně dramatických okolností, některé informace zapsal do Pamětní knihy komendy křížovníků komandeur Rudolf Čapek: "Odsun Němců byl pak prováděn celý rok 1945 a 1946 a bylo sním spojeno mnoho nepříjemností, tak že mnozí Němci si brali život. V roku 1945 se počítalo na 700 sebevražd." Komenda, kde byli soustředěni Němci se stala centrem krutostí a týrání bezbranných: "Do komendy přivedli..strážníci, nebo četníci každého Němce, kterého na ulici potkali, zde mu svlékli šaty a pak ho obušky stloukli a krev spláchli vodou z konve. Přišlo se na to mnoho Čechů dívat. Bylo to smutné divadlo."
1945 - 1948
Mezi nejvýznamnější církevní akce období utváření tzv. lidově demokratického Československa v letech 1945-1948 patřily národní oslavy spojené s výročím 950 let od úmrtí sv. Vojtěcha, v roce 1947. Tato akce byla nejen manifestací národního cítění, ale i vyzvednutím křesťanských kořenů počátků české státnosti. Svatovojtěšské jubileum mělo i svůj rozměr politický, demonstrace religiozity národa provázející pouť světcových ostatků, byla jednou z nejrozsáhlejších katolických akcí nedlouho před únorem 1948. Záštitu nad jubileem vedle jejího iniciátora pražského arcibiskupa Josefa Berana převzal i prezident republiky Edvard Beneš. "V křišťálové skříňce putovala lebka sv. Vojtěcha po celých Čechách a po Moravě. Do Mosteckého kraje došla ve středu dne 30. července a zůstala zde do čtvrtka 31. července. Na hranicích okresu uvítal sv. Vojtěcha zástupce Okresního Národního výboru a v 6 hodin odpoledne byl vítán u děkanského kostela v Mostě." Před kostelem proběhl projev zástupců MNV, mosteckého děkana Jindřicha Lakomého a strahovského otce opata Dr. Jarolímka, který lebku sv. Vojtěcha provázel po celou dobu oslav. Poté byla lebka slavnostně vnesena na zvláštních nosítkách do děkanského kostela. Nosítka nesl Slatinický farář Titzler, brněnský bohoslovec Procházka (který za protektorátu pracoval v Záluží), a dva zástupci řádu kapucínů působícího v Mostě. V kostele byla sloužena slavnostní bohoslužba, kázal kapucínský mnich, bývalý politický vězeň P. Ondřej.
Ostatky svatého Vojtěcha zůstaly v kostele přístupné po celou noc, o jejich ostrahu se vedle policejních složek a vojska staralo i Sdružení katolické mládeže, které zde drželo po dvojicích čestnou stráž. Následující den byly ostatky slavnostně odvezeny z Mosteckého okresu a poblíž Lomu u Duchcova slavnostně předány zástupcům sousedního okresu.
Únor 1948, mezník našich moderních dějin proběhl v Mosteckých farnostech vcelku poklidně. Aktivně bylo zakročeno v dubnu 1948 proti Otakarovi Zimovi, kvardiánu minoritů v Mostě. Byla mu zakázána veřejná činnost, kázání a výuka náboženství, "kázal v kostele proti lidově dem. zřízení a nikdy k němu neukázal kladný postoj." Na stránkách kroniky komendy Křížovníků, jen komandeur Čapek stručně zaznamenal historická fakta o demisi nekomunistických ministrů, o rekonstruované vládě a pozdější volbě prezidenta Gottwalda.
Na podzim roku 1948 byla provedena farního kostela sv. Václava, zejména pak pláště věže, na kterém se objevily trhliny. Byla uskutečněna oprava a výměna kostelních oken, které byly poškozeny během války při spojeneckých náletech na chemické podniky v Záluží.
1949 - 1953
Rok 1948 zcela změnil církevní poměry v Československu. Církev byla podřízena státu, jejím vrcholným orgánem měl být tzv. Státní ústav církevní. Kněží se stali de facto státními úředníky, pro výkon své funkce bylo třeba tzv. státního souhlasu. Bylo paralyzováno církevní školství, omezen církevní tisk. Při nátlakových akcí byla omezena činnost řádů, byl zabaven církevní majetek.Měnila se i tvář mosteckého regionu. Podle ústředního plánování byla zvýšena těžba hnědého uhlí, zejména pak jeho povrchové dobývání. Prostor mostecka začaly pohlcovat jednotlivé doly a lomy. Jednou z prvních obcí, která likvidaci podlehla byly Střimice, vesnice přifařená ke svatováclavské farnosti. Kaple v majetku obce, která byla využívána k liturgickým účelům byla zbourána bez předchozí konzultace s církevními úřady. Pozdější stížnosti komandeura Čapka a kaplana Truxy nebyla příslušnými úřady věnována pozornost. Oslyšena byla i žádost likvidátorovi obce, tehdejšímu SHR, o příspěvek na renovaci kostela sv. Václava, která proběhla na podzim 1948. Kostel Nenebevstoupení P. Marie, spravovaný děkanským úřadem se částečných oprav dočkal až v padesátých letech.
Ještě v roce 1950 upozorňuje děkan Hodač, že historické německé nápisy v prostoru kostela jsou od r.1945 provizorně zakryty papírem: "Kolem celého vnitřku kostela pod relífy jsou německé nápisy – úryvky z Písma svatého. Tyto nápisy jsou provizorně zakryty papírem. Třeba českých nápisů. Papír hyzdí vzhled kostela." 4. července 1949 oslavil komandeur Čapek 60. leté výročí svého kněžství. Oslavy tohoto jubilea se účastnili kněží z Mostu a okolí, představitelé řádu křížovníků a také mostečtí kapucíni. Nedlouho poté byl komandeur Čapek několikrát vyšetřován policejními složkami za veřejné čtení zakázaného pastýřského listu v kostele. Byla mu uložena pokuta 1500,- Kč nebo čtyřdenní vězení. V souvislosti s likvidací řádového majetku, který byl spravován tzv. Náboženskou maticí, byly mostecké klášterní kostely předány do správy Děkanského úřadu a farnosti sv. Václava. Jednalo se o chrám sv. Františka Serafínského u minoritů a o kostel řádu kapucínů.[5] Ostatní řádové budovy převzalo do užívání MNV Most, kapucínský klášter měl po adaptaci sloužit k ubytování brigádníků firmy Energostav, ve zbývající části měla být zřízena školní družina, k uskutečnění těchto plánů však nakonec nedošlo. Prostory kláštera tak bez řádné údržby chátraly až do demolice starého Mostu. Z Mostu odešel i děkan Jindřich Lakomý, člen kapucínského řádu, vedení děkanského úřadu převzal Oldřich Hodač. V r. 1953 po mnohaletém působení v Mostě odešel na odpočinek komandeur křížovníků Rudolf Čapek, administrátorem farnosti sv. Václava byl jmenován kaplan Václav Truxa.
1953 - 1960
V roce 1955 byl administrátor farnosti pověřen správou Děkanského úřadu a převzal tak do svých rukou vedení obou farností v Mostě, které byly od té doby vždy vedeny administrátorem Děkanského úřadu. Pro špatný technický stav a pro zájem SHD církev opustila prostory křížovnické komendy, která měla být upravena ke zřízení archivu. Později byla pronajmuta Archeologickému útavu. Téhož roku byly upraveny hranice vikariátu Most, ke kterému bylo připojeno několik obcí na Chomutovsku. Ke správní obvodu mosteckého děkanství byla přiřazena správa okolních farností ve Vtelně, Židovicích a Slatinicích. Pořad nedělních bohoslužeb v Mostě byl v roce 1955 následující. První mše sv. byla 7:30 v kostele sv. Františka u minoritů, v 8 hodin u sv. Václava, v 10 hodin v děkanském kostele, odpoledne pak pobožnost v kapucínském kostele, v podvečer mše sv. u sv. Václava a v Děkanském kostele. Po celá padesátá léta byli kněží podřízení důslednému dozoru státních orgánů, konalo se politické školení a tzv. mírové konference. Hlavním cílem státní politiky bylo získat co nejvyšší počet farářů k aktivní spolupráci s komunistickým režimem. "Konference měly za účel dělat nátlak na všeobecný mír mezi národy, ale hlavně získávat účastníky pro nynější vládní systém. K témuž účelu byly konány kurzy a školení, kterých se pozvaní kněží museli na 14 dní účastnit."
Přímý dohled nad vykonáváním činnosti kněží náležel tzv. okresním církevním tajemníkům, kteří dohlíželi nad fungováním církví ve svém regionu. Zároveň posuzovali činnost jednotlivých osob, doporučovali případné odebrání státního souhlasu atp.
V září 1957 byl jmenován administrátorem děkanského úřadu v Mostě Jaroslav Knespl. Převážnou část duchovní služby v Mostě zajišťoval sám, vzhledem k nedostatku kněží byla farnost dlouhou dobu bez kaplana. Několik kaplanů, kteří byli do Mostu jmenováni, byli krátce po příchodu přeloženi, povoláni k výkonu vojenské služby, nebo zbaveni státního souhlasu. "Jak je vidět, osudy mostecké farnosti jsou velice pohnuté!", povzdechl na stránkách pamětní knihy děkan Knespl.
1960 - 1970
60. léta v Mostě proběhla ve znamení stínu nad městem Most. V roce 1964 bylo přijato usnesení o likvidaci historického města Mostu. K zániku tak bylo odsouzeno historicky cenné jádro města. Navzdory návrhům o jeho zachování jako ochranného pilíře byla prosazena jeho likvidace. Zároveň bylo rozhodnuto o rozsáhlé záchranné akci děkanského kostela Nanevstoupení P. Marie, který měl být přesunut do bezpečné zóny nedotčené likvidací města.
V dobývacím prostoru lomů a dolů a v jejich ochranných pásmech zatím mizely další obce v okolí Mostu. Společně s nimi byly likvidovány i kostely, které od litoměřické diecéze odkoupily důlní organizace. Zbořeny byly kostely v Ervěnicích, Holešicích, Slatinicích, Souši, v osmdesátých letech pak v Kopistech, Komořanech, Klínech, byla likvidována i řada kaplí a drobných sakrálních památek.
"V důsledku bohatých zásob hnědého uhlí pod starým Mostem, celý starý Most má být do r. 1972 vyklizen. Plánuje se k tomuto datu vyklizení kostela sv. Václava a komendy. Náhradní prostory jsou předběžně plánovány v novém Mostě, snad na Šibeničním vrchu, ale plány se často mění, takže osud mosteckých kostelů je dosud nejistý. Poněvadž se objekty mají likvidovat, nekonají se žádné větší údržby, takže stav většiny církevních budov je špatný."
V roce 1969 byl uzavřen děkanský kostel, který měl připraven k transferu. Poslední bohoslužbu zde na Velikonoční pondělí celebroval litoměřický biskup ThDr. Štěpán Trochta. "Celé generace naplňovaly neděli po staletí tento chrám, aby se účastnily nejsvětější oběti. Lidé zde byli křtění, zpovídali se, uzavírali manželství, žili zde a přenechávali své místo následujícím generacím. Má tedy prostor chrámu i svoji zvláštní atmosféru. Náboženský odkaz tolika generací je sem jakoby vkořeněn. Dokud chrám bude stát, je naděje, že současnost života najde své pokračování v budoucnosti právě v duchovním odkaze otců."
Nedlouho poté byly uzavřeny i všechny ostatní kostely ve starém Mostě. Bohoslužbě se pak konaly v upraveném sále budovy starého děkanství. Nová budova, která byla pro potřeby Římskokatolické církve poskytnuta v tzv. "Novém" Mostě se nacházela na Zahražanech v ulici u města Chersonu. Již koncem šedesátých let se uvažovalo o výstavbě náhradní modlitebny za likvidované kostely v Mostě a okolí. Cesta za novým kostelem však byla krajně obtížná a složitá.
1970 - 1980
V roce 1970 byl podle smlouvy děkanský kostel Nanebevstoupení P. Marie předán do užívání firmě Transfera Praha, která zajišťovala přesun kostela. Podle dohody měl být kostel navrácen po dokončení transferu a souvisejících prací v takovém stavu, aby mohl být opět církevně užívaný, případně aby se zde mohly konat i jiné kulturní akce než bohoslužby.
Samotná příprava kostela k transferu trvala dlouhých pět let. Mezitím demontována kostelní věž, odstrojeny jednotlivé architektonické články interiéru kostela, systém gotických kleneb byl podepřen speciální výztuhou. Hmota kostela pak spočinula na speciálních hydraulických vozících, na nich pak kostel opustil místa svých základů, kde spočíval více než čtyři staletí.
Ke slavnostnímu odstartování pohybu kostela došlo 30. září 1975 v 11:30, 12000 tun hmoty kostela zahájilo svou cestu dlouhou 841,1m. Objekt se pohyboval průměrnou rychlostí 1,2-3,2 cm/min. Průběh přesunu byl řízen výpočetní technikou, hydraulika jednotlivých vozíků pracovala s přesností 1mm, propojovací kabely a vedení jednotlivých hydraulických systémů zabíralo délku více než 10km. Na místo určení dorazil října 1975. Na své slavnostní znovuotevření však chrám čekal až do r. 1993.
Během přesunu děkanského kostela pokračovala likvidace starého Mostu. Postupně byly zbořeny všechny mostecké kostely. Vzhledem k významu interiéru barokního chrámu sv. Františka Serafínského, kostela minoritů, bylo přikročeno k rozsáhlému transferu všech oltářů a fresek, které byly sejmuty a instalovány v kostele sv. Jiří v Českých Zlatníkách. I tato rozsáhlá akce byla složitým dlouhodobým podnikem. Kostel ve Zlatníkách byl slavnostně otevřen až v r. 1995. Poslední mše v minoritském kostele se konala 4.7.1976[5]. V lednu téhož roku byl zbourán i kostel piaristický. Posledním kostelem, který zůstal v užívání do r. 1977 byl chrám sv. Václava, výstavba modlitebny v novém Mostě však dosud nebyla naplánována. "Proto se denně modlíme po mši svaté za důstojný bohoslužebný prostor v novém Mostě. Svatý Václava nedej zahynouti nám ni budoucím v rozvalinách likvidovaného Mostu!"
V roce 1976 zemřel děkan Jaroslav Knespl, který v Mostě působil téměř dvacet let, správu děkanství převzal dosavadní kaplan Radim Hložánka.
1980 - 1990
Po ukončení přesunu děkanského kostela během sedmdesátých let se vedle dokončení jeho stavby otevřela otázka jeho budoucího využití. I když podle původní smlouvy měl být kostel předán zpět do rukou církve k bohoslužebným účelům, politická reprezentace státu nebyla počátkem osmdesátých let ochotna tento stav akceptovat. Navrácení kostela církvi zpochybnil již ONV Most v r.1972: „…s ohledem na celkovou politickou situaci a eventuální možnost zvýšení religiozity v okrese po znovuotevření kostela, nebude nadále sloužit církevním účelům, ale bude využíván ke kulturní činnosti."
Dle vládního usnesení z roku 1981[2] bylo vlastnictví kostela převedeno na Severočeský kraj, jeho spravování bylo svěřeno Krajské správě památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem, kostel měl sloužit ke kulturním účelům. Zároveň byla schválena výstavba náhradní modlitebny pro potřeby věřících z Mostu a okolí s povoleným investičním limitem dva miliony korun. Pro stavbu nového kostela byl vymezen prostor v zahradě budovy děkanství v Mostě – Zahražanech. V duchu státní ideologie tak měla nová stavba vzniknout na nenápadném, téměř skrytém místě. I samotná podoba kostela byla podřízena řadě předpisů. Chrám nesměl mít věž a na jeho exteriéru neměly být žádné výrazné náboženské symboly.
Autorem projektu kostela sv. Václava byl arch. Michal Sborwitz, interiér kostela se stal dílem akademického sochaře Bořivoje Raka. Stavba byla zahájena v roce 1983. Trojlodní stavba inspirovaná dispozicí raně křesťanské baziliky a románským tvaroslovím byla dokončena v r. 1989. 9. prosince byla novostavba slavnostně vysvěcena Mons. Josefem Kouklem, biskupem litoměřickým. Jednalo se o jedinou sakrální novostavbu v Čechách, která byla vybudována v normalizačním období.
Pamětní spis ke znovuotevření děkanského kostela v Mostě
P. Jan Netík
Vrácení děkanského kostela v Mostě jeho původnímu poslání a obnovení bohoslužeb v něm po téměř jednom čtvrt století nás jistě opravňuje k upřímné radosti. Z věže nás opět vítá hlahol zvonů a uvnitř chrámu rozzářený oltář připravený pro obět nejvznešenější a nebeskému Otci nejmilejší. Zase se rozezvučí varhany a ozve se zpěv ke cti, chvále a slávě Boží!
Tato radostná událost nás ale také přivádí k zamyšlení i nad dávno uplynulou minulostí sahající až k samotným počátkům královského města Mostu, kdy tento děkanský kostel ani nestál. Přesto nám svojí dnešní přítomností vybízí k tomu, abychom alespoň v duchu nechali před námi proběhnout události, často i pohnuté děje, ze života křesťanského společenství věřících, jak je zde v Mostě prožívalo ve svých dávno i nedávno minulých generacích.
V mlhavých počátcích tohoto místa stála zde pod mosteckým hradem tržní osada, která měla již farní kostel zasvěcený svatému Vavřinci. Osadu vlastnil Kojata, syn Hrabišův, který ji v roce 1227 odkázal řádu rytířů s červeným křížem v Praze na Zderaze.
Krátce po smrti Kojaty stáhl král Václav I. Most pod vlastní správu a započal budovat královské město. V samotných počátcích nového města jsou zde patrny vlivy královy sestry svaté Anežky. Řád křižovníků s červenou hvězdou, který v roce 1237 Anežka založila a který je jediným řádem české provenience, zřídil před rokem 1253 mimo hradby města Mostu svoji komendu, klášter a kostel zasvěcený svatému Václavu. Tento řád pečoval nejen o chudé, sociálně potřebné a nemocné, ale také o poutníky a lidi na cestách, kteří v křižovnické komendě nalézali jisté a bezpečné útočiště, místo osvěžení, odpočinku a ochranu.
Jako protiklad vzmáhajícímu měšťanstvu, které tvořili bohatí řemeslníci a kupci, přibyl do Mostu kolem roku 1240 žebravý řád františkánů – minoritů, aby příkladem chudoby poukazoval na vyšší hodnoty plynoucí z Kristova učení. Tento řád uvedla krátce před tím do Čech právě svatá Anežka Přemyslovna a tak lze jen s určitou dávkou skepse nevidět starostlivost této velké osobnosti českých dějin o duchovní a sociální potřeby obyvatel nově vznikajícího královského města Mostu a její hmotnou pomoc získanou od svého bratra oběma řádům, bez které je zřízení obou klášterů v Mostě nemyslitelné.
Minorité se usadili při farním kostele svatého Vavřince.
Vzhledem k významu mosteckého hradu, který nechal král Václav I. přestavět a vzhledem k přeložení správy provincie z Bíliny do Mostu rostl i význam nyní budovaného královského města. Panovníkem štědře udělovaná privilegia příznivě ovlivnila příchod nových obyvatel a uspíšila rychlý rozvoj královského města Mostu. Vyvstala nutnost nového farního kostela, který by vyhovoval zvýšeným potřebám nového města. K jeho stavbě došlo před rokem 1258, úplně dostavěn byl však teprve v roce 1296, kdy nad ním potvrdil patronátní právo papež Bonifác VIII. zderazkému klášteru křižovníků. Nový farní kostel byl zasvěcen Matce Boží, Panně Marii. Z této stavby se dochovala krypta pod dnešním přestěhovaným děkanským kostelem.
Další sakrální stavbu dokládá písemnost z roku 1273. Byla to kaple sv. Michala, která stála nedaleko od farního kostela a sloužila mosteckým lukostřelcům. V 15. století sloužila Utraquistům a snad proto byla nazývána „bőhmische Kirche“. V pozdějších letech se z ní stala kostnice a nakonec byla v 19. století ztržena.
Koncem 13. století přišly do Mostu sestry magdalenitky, kterým věnoval král Václav II. klášter a kostel na Zahražanech.
Stavbou špitálu sv. Ducha v první polovině 14. století bylo vytvořeno sociální zařízení pro chudé a nemocné. V roce 1351 potvrdila městská rada, že kostel zasvěcený sv. Duchu je filiálním kostelem mosteckého městského kostela. Nyní se nachází tento špitál s kaplí sv. Ducha v blízkosti transferovaného děkanského kostela.
Za husitských válek nezůstal ani Most uchráněn před vážnými starostmi a velkým utrpením. Dne 24. července 1421 přitáhli Husité od Bíliny k Mostu. Část husitského vojska obléhala město Most, zatímco druhá část se utábořila v blízkosti kláštera sester Magdalenitek na Zahražanech a zahájila útok na mostecký hrad. Několik sester se z kláštera mohlo ještě zachránit útěkem, sestry, které zůstaly, byly Husity surově povražděny, jejich klášter a kostel zdevastován a zapálen.
Třináct dnů bránila hradební posádka svou tvrz a měšťané svoje obléhané město. Na svátek Panny Marie Sněžné, dne 6. srpna, se rozhlaholily k největšímu překvapení Husitů všechny mostecké zvony. Mostečtí se připravovali modlitbami, účastí na bohoslužbách a přijetím svatých svátostí na rozhodující bitvu.
Jako zázrakem se v té největší nouzi přibližovalo od Krušných hor saské vojsko, aby pomohlo obléhanému Mostu a mosteckému hradu. Spolu se Sasy a hradní posádkou způsobili mostečtí měšťané Husitům krvavou porážku. V tomto obdivuhodném vítězství nad svými nepřáteli spatřovali Mostečtí velkou pomoc Boží, které se jim dostalo na přímluvu patronky města Mostu Panny Marie, ke které se ve své největší tísni ve svých prosbách utíkali. Toto vítězství vstoupilo jako stálá vzpomínka do dějin města Mostu a bylo každoročně oslavováno slavnostními bohoslužbami a průvodem s Nejsvětější Svátostí přes první náměstí. Mučednická smrt řeholnic ze Zahražan, proslavená statečnost obhájců a s pomocí Boží dosažení vítězství určovaly rámec oslav svátku Panny Marie Sněžné také v následujících staletích až do druhé světové války.
V roce 1452 pobýval v Mostě od dubna do října svatý Jan Kapistrán, reformátor a zakladatel řádu františkánů – bosáků, kteří se zde také usadili. Jejich klášter v Mostě potvrzuje Vitzthumská nadace pro „bratry bosáky“ a dar Burkkarda ze Sulevic, který věnoval v roce 1509 pro jejich klášter nový oltář. Tento řád opustil Most patrně po požáru z roku 1515.
V 15. století postupně ztrácel řád křižovníků s červeným křížem v Mostě na významu i vlivu. Již od roku 1450 obsazovali mosteckou farnost zderžští křižovníci světskými kněžími, protože neměli dostatek řeholních kněží. Se souhlasem krále Ladislava odstoupili Zderazští v roce 1456 pozemky z církevního majetku Janu Hochhauserovi, čímž připravili mostecký farní kostel o jistý zdroj příjmů. Mostečtí na to reagovali odpovídajícím způsobem. Zřizovali i nadále nadace k různým oltářům ve farním kostele., ale pod podmínkou, že nadační jmění budou spravovat sami a po jejich smrti ho bude spravovat městská rada, včetně práva presentovat kaplany, altaristy a rektory. Tak kupříkladu nadace Jakuba Slegila k oltáři sv. tří králů anebo švábské nadace k oltáři sv. Kateřiny. Tímto způsobem rostl počet altaristů, kteří nebydleli na faře, ale společně v kněžském domově. Poznenáhla přecházelo presenční právo na měšťany, až nakonec král Vladislav II. udělil Mosteckým právo, že si sami mohou volit faráře. V této záležitosti se také obrátil ke Svatému stolci. Papež Alexandr VI. propůjčil svojí bulou z 20. dubna 1501 městu Mostu patronátní právo nad mosteckým farním kostelem.
Most měl snad stále značnou českou menšinu. Pojmenování jako Bőhmischer Ring, Bőhmische Gasse anebo bőhmische Kirche to také dosvědčují. Až do roku 1400 působil v Mostě jako český kazatel Niklas Gerstner z Tachova., v roce 1518 zřídili mostečtí sládci v ještě nedostavěném novém farním kostele vlastní kapli a nadaci na kaplana, který měl být kazatelem pro české obyvatelstvo v Mostě.
Až do roku 1459 bylo město Most zastaveno míšeňskému markraběti a tím do jisté míry uchráněno před husitskými vlivy. Teprve tehdy, kdy se dostal Most zpět pod královskou korunu, začaly se zde projevovat utrakvistické vlivy, a to dokonce v řadách katolického kléru. V roce 1485 prosadili utrakvisté i spoluužívání mosteckého farního kostela.
Zahražanské sestry magdalenitky se poučily za zkušeností husitských válek, ale také pro nejisté a tehdy neklidné doby se rozhodly přeložit svůj klášter do jistého a bezpečného města Mostu. Své nové sídlo postavily na třetím náměstí, kde také zřídily školu pro dívky a s podporou Vřesovců, vystavěly i nový klášterní kostel zasvěcený nejdříve sedmi radostem Panny Marie, později Narození Páně.
Hrozná Katastrofa postihla královské město Most 12. března 1515, kdy zhoubný požár zpopelnil téměř celé město. Tři sta lidí, mužů, žen a dětí se udusilo v kouři anebo se stalo obětmi plamenů. Také všechny význačnější stavby, jako radnice, městské brány, kláštery a kostely se staly kořistí ohně. Farní kostel byl natolik poškozen, že bylo rozhodnuto na jeho místo postavit kostel nový. Nejméně poškozený byl kostel Magdalenitek, proto byl hned po požáru restaurován a během krátké doby mohl sloužit pro farní bohoslužby. Hřbitov u farního kostela byl zrušen a přeložen na předměstí ke kostelu sv. Anny. I tento dřevěný kostelík vyhořel a byl úplně zničen.
Panovníkem štědře udělené výsady a nemalé dary jiných královských měst pomohly Mosteckým brzy znovu postavit svoje požárem zničené město. Král Vladislav II. povolil městu Mostu použít i výnosů z nadací a církevních statků ke znovupostavení města.
Město Most, které bylo od roku 1501 patronem farního kostela, mělo nemalé starosti také se znovupostavením nového farního kostela, nedisponovalo však potřebnými prostředky, protože stavba nové radnice, nových městských bran a dalších veřejných budov a zařízení vyčerpala všechny finanční prostředky, které město mělo. Král Ludvík udělil roce 1516 povolení k uspořádání sbírky ve všech zemích koruny české na stavbu nového mosteckého kostela. Na žádost města Mostu propůjčil papež Lev X. odpustky všem, kdo přispěli na stavbu farního kostela v Mostě ve výši rovnající se týdennímu vydání na živobytí. Takto projevená papežská přízeň podstatně ovlivnila úspěšný výsledek celé sbírky. Celá akce probíhala tři roky ve všech korunních zemích Čech a míšeňské diecézi, která se ze solidarity ke sbírkám připojila. Celkový výnos ze sbírek činil 12. 673 kop, 20 grošů a 4 denáry, jednu třetinu z toho odvedlo ve splátkách město Most Svatému stolci. Úspěch celé akce byl jasným dokladem pro uvědomělou příslušnost dárců k jednomu pravému křesťanskému společenství, kterému nebyly kladeny ani politické ani národnostní překážky.
Touto pomocnou mezinárodní akcí bylo umožněno, že již v roce 1517 bylo započato s novostavbou nového Božího stánku v Mostě. Díky tak velkorysé obětavosti tolika štědrých dárců mohl vzniknout této velkolepý pomník pozdní gotiky. V roce 1532 byla hrubá stavba skončena, ale na kostele se pracovalo dále i v následujících desetiletích. Na postavení děkanského kostela v Mostě se podílelo mnoho kamenických mistrů a stavitelů, z nichž nutno zvlášť připomenout zejména Jakuba Heilmanna, Jiřího z Maulbronnu a Jakuba Grosse.
Nový farní kostel byl v roce 1578 vážně poškozen požárem, při němž byly roztaveny i tři zvony. Také farní budova, minoritský klášter a kněžský dům se staly obětí požáru. Další neštěstí potkalo nový kostel, když v roce 1583 do něho udeřil blesk, který způsobil na vnitřním zařízení značné škody, ty však byly brzy odstraněny. V roce 1592 byl děkanský kostel v Mostě spolu s hlavním oltářem, oltářem sv. Václava, oltářem sv. Vojtěcha a dvěma nově pořízenými zvony posvěcen pražským arcibiskupem Zbyňkem Berkou z Dubé. Teprve v letech 1601 – 1602 byla zvýšena kostelní věž a dostavěna.
Po velkých požárech města v 16. století nastal s následnou velkou stavební činností velký příliv řemeslníků ze sousedního Saska do Mostu. Spolu s nimi však pronikly do Mostu také první vlivy reformace. Toto nové učení se zprvu šířilo pod pláštíkem zákonem uznaného utrakvismu, ale za podpory některých mosteckých patriciů, zvláště pak vlivného držitele mosteckého zámku Jana z Veitmile. Velmi rychle získal protestantismus mnoho měšťanů, takže po vydán tolerančního patentu bylo téměř celé město protestantské, což dosvědčuje nejjasněji katolická matrika pokřtěných. Ještě v roce 1608 bylo v Mostě 119 osob katolicky pokřtěno, ale již v roce 1609 a následující léta jen málo přes deset. Přestože byla většina mosteckých měšťanů protestantská nepovolil královský rychtář a katolická městská rada protestantům spoluužívání děkanského kostela. Z toho důvodu si postavila evangelická církevní obec v Mostě vlastní školu a kostel, který byl v roce 1612 slavnostně vysvěcen.
Bartholdus Pontanus z Braitenberka, probošt u svatého Víta v Praze se ujal v roce 1610 vyhořelého kostelíka sv. Anny v Mostě a nechal na vlastní náklady na místě vyhořelého, postavit nový kostel z kamenného zdiva. Při kostele sv. Anny fungoval týdenní mši svatou a patronát nad kostelem předal bratrstvu NejsvětějšíhoTěla Kristova v Mostě. Toto bratrstvo bylo náboženské společenství laiků, jehož existence v Mostě sahá až k počátkům královského města. Bratrstvo pečovalo také o větší lesk bohoslužeb, zejména theoforických průvodů na svátek Božího Těla, svátek Panny Marie Sněžné a pondělí svatodušní, kdy se přenášením Nejsvětější Svátosti z děkanského kostela do kostela minoritů připomínalo původní zasvěcení farního kostela.
Minorité, kteří po posledním velkém požáru město Most opustili, se sem opět vrátili a postavili znovu svůj v roce 1578 shořelý klášter. Výukou a především příkladem následování Krista v chudobě měli kapucíni znovuožít katolicismus v Mostě. Usadili se v roce 1616 na Jezerním předměstí, kde postavili také svůj klášter, ke kterému přistavěli i kostel, ale to teprve až v roce 1627.
Povstání stavů v Praze povzbudilo také jejich souvěrce v Mostě. V lednu roku 1619 vyhnali z radnice katolické radní a ovládli správu města, čímž spravovali nejen městský majetek, ale také i veškeré církevní nadace. Katolická městská rada hledala ochranu u direktorů v Praze, kteří vyslali do Mostu svoje komisaře. Ti rozhodli 1. února 1919, aby protiprávně sesazená městská rada se vrátila na radnici a aby děkanský kostel, který mostečtí protestanti uzavřeli, byl znovu otevřen pro katolické bohoslužby.
Bitvou na Bílé Hoře byl zpečetěn také osud mosteckých protestantů. Dne 16. listopadu 1622 se objevili v Mostě císařští komisaři a vykázali posledního protestantského pastora v Čechách. Evangelický kostel byl uzavřen a asi 30 protestantských rodin opustilo Most.
V době třicetileté války utrpěl také mostecký farní kostel. Sice nebyl vypálen jako město Most, stal se však obětí cizího vojska. Švédové demolovali v roce 1645 varhany, rozbili celé vnitřní zařízení a to včetně všech oltářů. Vnikli dokonce do hrobek, aby se zmocnili šperků a drahocenností mrtvých.
Když se v roce 1646 znovu objevili Švédové před Mostem, utekli měšťané jako vždy v takovém nebezpečí na mostecký hrad. Spolu se svými cennostmi vzali sebou také poklad děkanského kostela a kostelní poklad minoritů. Přes statečný odpor, který kladla posádka hradu se nemohla ubránit přesile dvou švédských armád. Když se Švédové zmocnili mostecké tvrze, žádali výkupné ve výši 12. 000 rýnských tolarů (Rth.) Mostečtí nabídli ve své nouzi nejdříve kostelní poklady. Tím však vyrovnali pouze 2. 191 Rth. Švédové ocenili totiž marku stříbra jen na 4 – 6 Rth, tedy pod cenu.
Po náboženských nepokojích a po hrůzách třicetileté války zavládl konečně dlouho vytoužený mír. Náboženský život se mohl nyní neomezeně a plně rozvinout. Všechny vrstvy obyvatelstva a všechny oblasti života byly prodchnuty jednotným katolickým duchem a to se také projevilo na poli kultury, ve školství, ale také zejména v péči o chudé a nemocné.
Morová rána se dotkla v roce 1680 Mostu a vyžádala si 1100 lidských životů. Dalšího roku nechali Mostečtí postavit na prvním náměstí morový sloup. Ten je završen sochou sv. Anny se čtyřmi anděly a na podstavcích jsou umístěny sochy sv. Šebestiána, Rocha, Anežky a Růženy. Morový sloup zhotovil kameník Petr z Toscany. Na třetím náměstí byl v roce 1710 umístěn nový sloup se sochou Panny Marie a druhé náměstí obdrželo v roce 1719 sousoší českých zemských patronů sv. Jana Nepomuckého, Václava a Vojtěcha. Toto sousoší pochází z kamenické hutě Josefa Adama Dietzeho z Jezeří. Další socha sv. Jana Nepomuckého byla postavena při cestě ke špitálu sv. Ducha a sousoší Jana Nepomuckého se sv. Karlem Boromejským a sv. Alžbětou na Jezerním předměstí.
Všechny tyto sochy byly zachráněny. Skupina zemských patronů z druhého náměstí se nachází nyní v areálu přestěhovaného děkanského kostela, kde nalezl také svoje nové umístění morový sloup sv. Anny z prvního náměstí. Socha sv. Jana Nepomuckého od špitálu sv. Ducha zdobí dnes vchod ke kostelu v Bečově, sousoší z Jezerního předměstí a Mariánský sloup ze třetího náměstí stojí nyní u kostela ve Vtelně.
V děkanském kostele se nacházel již v roce 1697 obraz sv. Jana Nepomuckého, který na zadní straně nesl jména dárců k novému oltáři, který měl být postaven a zasvěcen tomuto světci. Došlo k tomu teprve v roce 1710. U tohoto oltáře nalezla místo svého posledního odpočinku dcera královského rychtáře města Mostu Terezie, Veronika Krebsová z Meinova, která byla ve svém mládí na přímluvu sv. Jana z Nepomuku náhle uzdravena z ochrnutí levé ruky. Toto náhlé uzdravení bylo při procesu svatořečení sv. Jana z Nepomuku v roce 1729 uznáno jako zázrak, který se uděl na přímluvu tohoto světce.
V roce 1721 se zúčastnilo poutě do Prahy ke hrobu sv. Jana z Nepomuku také 232 osob z královského města Mostu a 5. června 1725 věnovalo město 515 zl k jeho kanonizaci.
Po morové ráně z roku 1680, kdy přišlo také mnoho dětí z Mostu o život, učinila městská rada a celá mostecká městská obec slib, že uspořádá každoročně dne 26. července pouť ke kostelu sv. Anny, které se spolu s poddanými z vesnic zúčastní.
Sestry Magdalenitky udržovaly také kapli na Zahražanech, kde se uchovávala vzácná gotická socha Panny Marie. Po léta byla tato socha uctívána jako zázračná. V roce 1698 bylo původní patrocinium slavené na svátek Zvěstování Panny Marie přeložené na svátek Navštívení Panny Marie. V roce 1705 byla kaple prodloužením zvětšena. Ze soudobé modlitební knížky „Marianischer Gnadenschatz“ z roku 1771 se dovídáme, že zde stálo ještě dalších pět kaplí spojených klenutým ochozem. Kaple byly zasvěceny sv. Barboře, sv. Rochovi, sv. Prokopu („všeobecný zemský patron“), setkání Pána Ježíše se svou matkou na cestě na Kalvárii, a ještě jedno zastavení křížové cesty. Na cestě z Mostu do Zahražan nechal postavit v roce 1761 14 zastavení křížové cesty ze zdiva na své náklady hrabě Johann Gottfried von Schmiedl. Některá zastavení dosud stojí a byla před nedávnem opravena. Kromě jiných velkých darů věnoval hrabě Schmiedl také 3. 000 zl ke stavbě nového poutního kostela na Zahražanech.
Na hřbitově před Pražskou bránou (Pražské předměstí) byl postaven nový hřbitovní kostel sv. Vavřince a 9. srpna 1731 byl posvěcen. Při velkém požáru Mostu byl v roce 1733 vážně poškozen také klášter a kostel minoritů. Za pomoci mnoha dobrodinců a příznivců řádu byly obě budovy brzy renovovány. U děkanského kostela byla v roce 1765 postavena nová velká zvonice a při cestě do Moste ke kapucínskému klášteru vznikla v roce 1741 kaple Ecce homo.
Celý společenský život v tehdejším Mostě byl silně poznamenán hluboce prožívanou křesťanskou vírou. Zvláště v době adventní a v čas vánoční, ale také v ostatní církevní svátky se ozývali trubači z věže děkanského kostela s vánočními koledami a nebo starými chorály. Tento starobylý zvyk zůstal a přetrval až do konce druhé světové války.
Školství zaujímalo v dějinách města Mostu vždy významnou úlohu v životě měšťanů. Již v roce 1315 obdržel mostecký farář právo jmenovat rektora školy. V 16. století absolvovala mosteckou školu celá řada významných osobností, jako básnířka Eliška Jana Vestonie a nebo dlouholetý arcibiskupský generální vikář a císařem korunovaný básník Pontanus z Braitenberka. Jak již zmíněno, také sestry magdalenitky vydržovaly při svém klášteru na třetím náměstí v Mostě školu pro dívky.
Nadací 15. 000 zl vytvořil mostecký radní Anton Elias hospodářské základy pro piaristický klášter a kolej. Dne 9. listopadu 1768 byla piaristům slavnostně předána zakládací listina. S pomocí města a měšťanů, kteří vystavili další čtyři nadační listiny, bylo piaristické kolegium postaveno v Řeznické ulici na místě starého spáleniště. Zpočátku vyučovali piaristé náboženství, psaní, čtení, počtům, dvojitému účetnictví, němčině, češtině a latině. Od roku 1781 mělo kolegium již šest tříd a bylo uznáno za gymnázium.
Když byly za císaře Josefa II. V zemi zrušeny mnohé kláštery a bratrstva, utrpěl také katolicismus v Mostě velké ztráty. Zásahy císaře do církevních struktur postihly také klášter magdalenitek a bratrstvo Nejsvětějšího Těla Kristova. Klášter sester byl zrušen a jeho majetek propadl náboženskému fondu, který zřídila ještě císařovna Marie Terezie. Statky sester na Zahražanech, Židovicích a Vysokém Březně koupilo město Most. Téměř dostavěný poutní kostel na Zahražanech byl nyní využit jako obilní sýpka. Dne 14. července 1783 věnoval císař klášter sester i s kostelem mosteckým piaristům, jejich dosavadní klášter byl ale převeden na náboženský fond. Socha Panny Marie byla v roce 1785 přenesena do děkanského kostela a umístěna na hlavním oltáři, kde zůstala až do roku 1969.
Také kostel sv. Anny, který spravovalo zrušené bratrstvo, byl zrušen a 27. prosince uzavřen. Dosud zde uctívaná socha sv. Anny byla rovněž přemístěna do děkanského kostela.
Křižovníci s červenou hvězdou zachránili svoji Komendu v Mostě tím, že zřídili farnost pro Střimice, Ves sv. Václava a Taschenberg. Jejich někdejší samostatná fara zanikla patrně v období husitských válek.
Císařským dekretem ze dne 17. února 1784 byla litoměřická diecéze, zřízená v roce 1655, zvětšena o žatecký a mladoboleslavský kraj, čímž také Most se stal její součástí.
Při velkém požáru města Mostu v roce 1820 se podařilo zachránit děkanský kostel, zatímco farní budova shořela. Také kostel minoritů vyhořel, byl však na přání císaře a s jeho pomocí brzy opraven a 12. února 1822 vysvěcen.
V posledních tře desetiletích minulého století změnilo město Most prudce svůj dosavadní středověký vzhled. Napojením mostecké hnědouhelné pánve na železniční síť stoupala velmi rychle těžba uhlí. Most se stal brzy střediskem hnědouhelné těžby a největší těžařské společnosti zde zvolily svoje sídla.
Silný příliv nového obyvatelstva si vyžádal nutně jak přestavbu, tak rozšíření města, kterému byly obětovány městské hradby i brány. Také hřbitov na Pražském předměstí musel ustoupit nové zástavbě a kostel sv. Vavřince byl zdemolován.
Příchodem nového obyvatelstva se také vytratil až dosud jednotný katolický charakter města Mostu.
Nové duchovní proudy osvícenectví, liberalismu, nacionálního hnutí a třídní boj určovaly veřejné dění před a po zlomu století, zatím co religiozita byla stále více zatlačována do privátní sféry života společnosti. Socialistické a anarchistické vlivy zapustily hluboké kořeny v mnoha dělnických rodinách, oproti tomu hnutí „Pryč od Říma“ a starokatolíci nacházely jen slabý ohlas u měšťanstva.
Nově přibylí obyvatelé pocházeli z různých míst. Bylo mezi nimi také mnoho Sasů, kteří byli evangelíci. Již v roce 1877 byla v Mostě založena evangelická filiální obec, která od města Mostu zakoupila bývalý kostel sv. Anny, který 29. září 1878 otevřela pro evangelické bohoslužby.
Dějiny Židů v Mostě sahají až do dávné minulosti města. Dne 20. června 1464 zakázal král Jiří z Poděbrad Židům pobyt ve městě, zato platil Most ročně šest kop českých grošů. Tento zákaz trval až do minulého století. V roce 1868 byl založen židovský spolek pro postavení synagogy a krátce potom vznikla v Mostě izraelská kultová obec. Nově postavená synagoga byla 22. září 1873 slavnostně otevřena.
Řád piaristů nemohl pro nedostatek kněží nadále působit na mosteckém gymnáziu a v roce 1873 opustil Most. Jejich kostel i klášter zakoupilo město Most. Kostel sloužil i nadále bohoslužbám pro studenty a po druhé světové válce byl užíván ruskou pravoslavnou církví. V rámci likvidace starého Mostu byl demolován.
V roce 1899 postavily sestry Karmelitky v Mostě na Zahražanech Dům sv. Josefa, ve kterém zřídily sirotčinec. Do nově postaveného okresního sirotčince byly v roce 1910 přijaty křížové sestry, které působily již od roku 1900 v okresní mostecké nemocnici.
O náboženské situaci v Mostě získáme jasný obraz ze statistiky k roku 1900. Podle těchto údajů žilo v Mostě 20. 300 katolíků, 411 protestantů a 786 Židů. Sice byly všechny církevní svátky slaveny jako v minulosti, ale spíše navenek, při čemž vnitřní obsah stále více mizel. Obyvatelstvo stálo pod silným vlivem místních sdělovacích prostředků, které však nebyly církvi zrovna nakloněny. Mostecké deníky byly v rukou buď církvi nepřátelsky zaujatých německých nacionálů a nebo mírnějších německých liberálů. V českém táboře převládly anarcho - socialistické a protiklerikální tiskoviny, které formovaly svoje čtenáře. Vlastní katolický tisk v tomto závažném období zcela chyběl.
Po desetiletí živená nenávist proti jakémukoliv náboženství prolomila po první světové válce veškeré zábrany, když rozpoutala v letech 1919 –1920 velké odpadlické hnutí. Tisíce, převážně českých katolíků opustilo katolickou církev. Jen část přistoupila k nově vzniklé církvi československé, většina zůstala bez vyznání. Přestože počet obyvatel v Mostě stále narůstal, zůstal u katolíků téměř konstantní a pohyboval se mezi 20. 350 až 20. 500 v obou farnostech. V období předmnichovské republiky působilo v Mostě celkem 11 kněží včetně řeholních. Mostečtí katolíci byli organizováni v řadě různých katolických spolků a měli také vlastní lidovou katolickou knihovnu, která napomáhala šíření náboženské osvěty a k prohloubení vzdělání.
Po první světové válce byl svátek Panny Marie Sněžné slaven pouze uvnitř děkanského kostela, od roku 1928 opět jako celá staletí předchozí, veřejně mimo chrám.
Za druhé světové války vystoupilo několik německých rodin z katolické církve pod nátlakem nacionálně – socialistické proticírkevní propagandy. Také oslavy Panny Marie Sněžné byly konány od roku 1940 jen uvnitř děkanského kostela a vnější oslava obdržela jinou náplň a byla propagačně zneužívána nacisty.
Přes časté nálety a bombardování v posledním roce druhé světové války nebyl žádný z mosteckých kostelů poškozen. Děkanský kostel však utrpěl velkou válečnou škodu, když pozbyl svoje zvony z velké zvonice, které byly odevzdány pro válečné účely.
Vyhnáním domácího německého obyvatelstva po druhé světové válce a příchodem nového obyvatelstva do Mostu poklesl výrazně počet katolíků v obou farnostech. V době brzy následující byl jakýkoliv náboženský život všemi administrativními prostředky z úředních míst a zejména zastrašováním, nátlakem a ohrožováním existence v zaměstnání tehdejší totalitou nanejvýš ochromen a omezen.
V období tzv. Pražského jara, kdy tlak proti katolické církvi poněkud zeslábnul, byl vypracován plán nového sídlištního města Mostu. Staré město mělo uvolnit prostor pro povrchový hnědouhelný důl.
Podle tohoto nového plánu zástavby měla obdržet katolická církev jako náhradu za kostel sv. Václava, Komandu, kostel Kapucínů a klášter, kostel a klášter minoritů a děkanskou budovu, nový kostel a novou farní budovu v centru nového města. Tenkrát již bylo rozhodnuto děkanský kostel jako památku zachránit.
Po roce 1969 v období tzv. normalizace zesílil opět tlak protináboženské propagandy a nejrůznějších administrativních opatření, která měla co nejdříve omezit vliv katolické církve na společnost. Vítanou příležitostí se stala pro normalizátory likvidace starého Mostu, kde během krátké doby byl zrušeny a uzavřeny všechny tři klášterní kostely, také děkanský kostel nesloužil již od roku 1969 bohoslužbám, protože byl připravován pro transfer.
Po uzavření posledního kostela sv. Václava se musely konat všechny bohoslužby v jedné větší místnosti děkanské budovy. Bylo to velice nedůstojné prostředí, nevyhovující velikostí prostoru a ponižující pro věřící. Projevilo se to dalším poklesem návštěvností bohoslužeb. Také okolnost, že děkanství se nachází na samém konci města odříznuté od hromadné dopravy odpovídala ideologickým záměrům tehdejší politické správy.
Dne 16. března 1970 došlo k ujednání mezi biskupskou konzistoří v Litoměřicích a Ministerstvem kultury zastoupeným podnikem Transfera, podle kterého měl být děkanský kostel přechodně po dobu jeho přemístění předán a po jeho transferu opět vrácen katolické církvi. Vrácení bylo plánováno na léta 1977 až 1978. Vláda ČSR po projednání zprávy MK-ČSR potvrdila svým usnesením č. 103 ze dne 12. května 1971 přesun objektu děkanského kostela v Mostě. Ministerstvo kultury ČSR neprojednalo a předběžně nekonzultovalo uzavřenou smlouvu s biskupskou konzistoří v Litoměřicích s ONV v Mostě. Rada ONV projednala celý záměr přesunu 21. ledna 1972, kdy přesun sice schválila, ale „…s výhradou, že přestěhovaný kostel s ohledem na náklady věnované státem k přesunu i s ohledem na celkovou politickou situaci a event. Možnost výrazného zvýšení religiozity v okrese po znovuotevření kostela, nebude nadále sloužit církevním účelům, ale bude využíván pouze ke kulturním činnostem.“
Zástupci ONV v Mostě vedli jednání v roce1976 na MK-ČSR, při kterém patrně došlo ke shodě o dalším postupu v otázce děkanského kostela. Ke zmíněné dohodě s katolickou církví byl vypracován dodatek, kterým se děkanský kostel v Mostě převádí bezplatně do vlastnictví čsl. Státu. Tento dodatek ověřil 21. listopadu 1980 schvalovací doložkou sekretariát pro věci církví a náboženských společností.
Projekci a provedení transferu děkanského kostela převzal podnik Transfera – Praha, organizace MK – ČSR. Technické zařízení pro přesun vyrobily Škodovy závody Plzeň.
Přesun kostelní budovy vážící 9. 600 tun započal 30. září 1975 v 11.50 hod. a skončil 27. října 1975 v 8.52 hod. Byla to obdivuhodná událost, která vzbudila všeobecnou pozornost světové veřejnosti a byla sledována všemi sdělovacími prostředky.
Pod tlakem tvrdé kritiky západního tisku a televize se rozhodly příslušné politické orgány odškodnit katolickou církev za děkanský kostel stavbou kaple sv. Václava na zahradě děkanství. K plánům z let 1968 – 1969 o výstavbě nového kostela v centru města se již nikdo nehlásil.
Nová kaple sv. Václava byla plánována nejdříve pro 400 návštěvníků, v roce 1978 se rozhodl ONV pro stavbu menší, nakonec byla ještě více zmenšena.
Konečně po jedenácti letech byla kaple v roce 1989 dostavěna a v prosinci vysvěcena litoměřickým biskupem Josefem Kouklem. Kaple pojme 200 – 230 návštěvníků a má asi 100 míst k sezení. Nyní slouží pro celé město Most s jeho 75. 000 obyvateli z nichž je 18 % katolíků.
Katolická církev bude nyní mít možnost v děkanském kostele konat bohoslužby, ale jen v omezeném rozsahu. Kostel bude i nadále sloužit především výstavním a koncertním účelům a zůstane i nadále ve vlastnictví státu, protože katolická církev nemá dostatečné prostředky k tak nákladné údržbě.
Pro praktickou městskou duchovní správu bude tudíž jen malým přínosem již pro svoji vzdálenost od vlastního města, ale také je mimo linky městské hromadné dopravy.
Nevhodné místo kaple sv. Václava, její prostorová nedostatečnost, ale také její odlehlost od dopravních spojů, to vše konzervuje někdejší záměry bývalé totality, která se snažila omezovat vliv katolické církve na minimum. Má-li dnes církev plnit nesnadnou úlohu v této společnosti a přispět k jejímu ozdravení, nemůže zůstat odkázána svojí činností a bohoslužbami na okraj města. Z tohoto pohledu se jeví dnes realizace původních plánů z let 1968 – 1969 o výstavbě nového kostela v centru města optimální. Postavení nového kostela je ovšem také věcí spravedlivého vypořádání se s napáchanými křivdami v minulém období. Tehdy byl církevní majetek uznáván sice jako majetek soukromý, ale při oceňování a výkupu s ním bylo nakládáno v neprospěch církve jako s majetkem socialistickým. Kupříkladu zvonice u děkanského kostela, která měla 4. 345,83 m3 obestavěného prostoru, byla v roce 1976 oceněna na 23. 467,54 Kč a pozemek zvonice na 1. 190 Kč. Tímto způsobem byly vykoupeny všechny kostely a kláštery ve starém Mostě. I kdyby byl v rámci restituce postaven nový kostel, zdaleka by to nevyrovnalo škody, které utrpěla církev demolicí starého města.
Katolická církev je společenstvím přesahujícím rámec farnosti, diecéze i státu, kéž se v této všeobecnosti projeví také pochopení všech katolíků jako tehdy, když byl postaven tento děkanský kostel, století snad nerozhoduje.
Nechť se znovuotevřený děkanský kostel v Mostě stane jako památník silně frekventovaný zahraničními návštěvníky mostem k vzájemnému dorozumění mezi národy, místem, kde se budou cítit všichni jako v domově otcovském a v mateřské péči Panny Marie, královny nanebevzaté, patronky našeho města Mostu.
Bakalářská práce Martina Hausnera: Vývoj života v mostecké farnosti v letech 1985-2000
