Christnet.cz Ve své nejnovější knize Laboratoř sekularizace doporučuje rektor Masarykovy univerzity v Brně Petr Fiala katolické církvi, aby hledala „možná více a rychleji než jinde v Evropě cesty, kterými může alespoň udržet své postavení ve společnosti, jež je k ní a jejímu poselství lhostejná a která už nerespektuje žádné předběžné historické, morální a ideově-kulturní nároky, které by církev mohla vznášet.“
V tomto článku nechci doporučovat církvi, jakou konkrétní strategii by měla zvolit, aby ji společnost vzala více vážně. Nechci se také pouštět do kritiky církevních představitelů, protože mnozí z nich dělají svou práci s velkým nasazením. Vždyť každý z nás, kdo byl pokřtěn, by si měl uvědomit, že i on je součástí křesťanského společenství, Kristova těla, za něž nese také svou odpovědnost. A na chování jednotlivých představitelů a na různé okolnosti by se měl přestat vymlouvat (lépe, aby také přiložil ruku k dílu). Právě proto bych chtěl pojmenovat spíše jeden hlubší problém nás věřících (a jako laik budu více hovořit k laikům a jako katolík především k laikům katolické církve), jímž je individualismus. Ten je podle mého názoru největším nebezpečím pro jednotlivé křesťany.
Aby mi bylo dobře rozuměno, tak pojem individualismus používám ve zcela specifickém smyslu. Uvědomuji si, jak význačnou roli hrálo křesťanství při formování moderního individualismu, jež zhodnocuje jedince jakožto morální, nezávislý a autonomní subjekt, který již není podřízen sociálnímu celku. Podíváme-li se na ostatní společnosti, tak individualistická západní společnost není historicky v žádném případě samozřejmá, ale jde spíše o historickou výjimku. Ke zrodu této individualistické společnosti přispělo bezpochyby velkou měrou křesťanství, které vidí v člověku obraz Boží (imago Dei). Přesto se zdá, že moderní individualismus je v podstatné míře založen i na negaci křesťanského pojmu osoby, protože redukuje člověka na předmět a hmotu. Hlásá nezávislost a soběstačnost individua a sebepotvrzení individua vyvázaného ze spolu-bytí ve vztazích. Ve společnosti ovládané diktátem ekonomické racionality, hledáním vlastního prospěchu a postulátem seberealizace bez vědomí potřebnosti služby pro druhé je jistě nemožné, aby křesťané nebyli nasáknuti také obecnou mentalitou. Aby netoužili, či alespoň nepošilhávali po tom, že naplněním života je kariéra, úspěch a peníze (což není v žádném případě kolektivistický argument proti kapitalismu).
Jako alternativu nelze podle mého názoru doporučit čistě jen hledání věcí duchovních. Proti materiální práci nelze postavit věci duchovní, protože i práce má svoji hodnotu, neboť právě skrze ni se účastníme na Božím díle stvoření. Individualismus se projevuje na mnoha úrovních a objevuje se i zde, v hledání osamoceného štěstí ve věcech duchovních. Právě na tento problém ostatně upozornil i papež Benedikt XVI. ve své encyklice Spes salvi (ale i ve svém Úvodu do křesťanství, či v knize Církev jako společenství), když cituje slavnou knihu francouzského teologa Henriho de Lubaca Katolicismus. De Lubac na pozadí teologie církevních otců ukázal, že „spása se vždy týkala člověka zapojeného do lidského obecenství.“ Spása má pospolný ráz. Podle Benedikta XVI. má samotná křesťanská víra společenský charakter a smysl: smyslem víry je „založit jednotu ducha jednotou slova.“ A až na druhém místě „otevírá jednotlivcům cestu do jejich osobního dobrodružství pravdy.“
Je to právě toto pochopení společenského charakteru víry, co nejvíce naší církvi chybí (což se podle mého názoru odráží i v tom, že nám zůstává takto více skryto i úžasné tajemství Nejsvětější Trojice jakožto společenství Lásky), i když jí nechybí různé masové akce. Je to individualismus věřících, kteří se snaží o vlastní spásu, ale těch druhých si už příliš nevšímají (i ve vztazích k ostatním věřícím platí podle mého názoru ono biblické „jak chceš milovat Boha, kterého nevidíš, když nemiluješ člověka, kterého vidíš?“). Prakticky se to projevuje „studenou atmosférou“ ve většině kostelů, skutečností, že křesťané spolu víru příliš nesdílí, ale mají svou soukromou víru, do kterého si nikoho nenechají pustit. Tedy mají zcela opačnou logiku jak Kristovi učedníci, které Kristus poslal do světa jako ovce mezi vlky, tj. aktivně hlásat (a sdílet) svoji víru. A projevuje se to také tím, že svět v nás Kristovy učedníky ani zahlédnout nemůže, protože ti se poznají podle toho, jak se navzájem milují.
Individualistický „předsudek“ můžeme podle mého názoru najít i v argumentaci profesora Tomáše Halíka, který v rozhovoru pro Lidové noviny z května loňského roku uvedl, že je individualista, má rád svobodu a asi by v žádném z těch nových „církevních hnutí“ být nemohl. Je vskutku paradoxní dávat individuální svobodu do opozice s „církevními hnutími“, které jsou často založeny na hlubším promýšlení pojmu společenství. Jaký kontrast s tím, co v jedné homilii prohlásil papež Benedikt XVI., když rozebíral větu sv. Ambrože „kde je víra, je také svoboda“ (Ubi fides est libertas). Podle Benedikta XVI. totiž, když zdůrazňujeme svobodu jakožto vlastní dar víry, tak také platí, že „svoboda, aby se stala opravdovou lidskou svobodou, svobodou v pravdě, potřebuje společenství. Izolovaná svoboda, svoboda pro sebe, by byla lží a zničila by lidské společenství.“ Proto si podobně jako Benedikt XVI. myslím, že je to právě hlubší žití a promýšlení společenství, a to „společenství se samotnou pravdou, se samotnou láskou, s Ježíšem Kristem, s trojičním Bohem, se kterým se setkáváme v církvi“, co je pravou alternativou individualistické logice fungování současného světa a co je zároveň cestou, která přináší pravou radost.