Naši duchovní mají mít podmínky odpovídající 21. století, říká vedoucí správy majetku Arcibiskupství pražského Karel Štícha. Věří, že až se zákon o církevních restitucích schválí, situace se změní. K lepšímu, samozřejmě.
Režim je nastaven ještě zákonem z roku 1949. Tehdy stát na sebe vzal povinnost zabezpečit církve, platit duchovní. Ale je mimo vliv státu, kolik jich církve jmenují. Přitom peníze jsou konečné, závisí na tom, kolik prostředků se dostane do příslušné kapitoly rozpočtu. Takže vzniká stav jakési permanentní nejistoty.
Nezávidím ani státu, který je povinen zajistit duchovní a neví, kolik jich bude. Pro nás to znamená, že musí být všichni duchovní na finančním minimu, nevíme, jak bude rok ukončen. Z hlediska možností plánování jsme svázáni. Vývoj je určován parametry, které jsou mimo nás. Například počty duchovních rostou rychleji u nekatolických církví.
Kdyby diecézní biskup vypracoval záměr na založení diecézního střediska, poutního místa, je to obtížně proveditelné. Nemůže si naplánovat, jak své lidi zaplatit.
Stát by měl vyřešit fakt, že po roce 1948 církevní majetek vykoupil, ale už nezaplatil. Jsou dvě možnosti: vrátím, nebo doplatím. Připravený zákon možnosti kombinuje.
Tady se uřízl normální vývoj s koncem první republiky. Ale církve jsou na tom hůře. Jiní mohli během uplynulých osmnácti let restituovat, zprivatizovala se řada podniků, ale my jsme stále drženi v jakémsi skanzenu. O to je to horší. V tom vidím nedostatek polistopadového vývoje.
Nebude to jednorázová záležitost. Budeme muset zvýšit provozní náklady, očekávám navýšení minimálně o třicet procent. Chceme se snažit, aby byly platy duchovních srovnatelné s celostátním průměrem, aby se zajistily podmínky existence odpovídající 21. století. Další oblastí jsou investice do prostředků pro vlastní činnost - na opravy kulturních památek, zajištění podmínek pro sféru školství, charity a sociální oblast. Tato sféra dnes živoří, odhaduji potřebné navýšení na půl miliardy ročně. A také musíme vytvářet zdroje, abychom zajistili dlouhodobé ekonomické fungování poté, co finanční prostředky od státu zmizí. Máme tradici při správě nemovitého majetku, řády budou mít možnosti zemědělské produkce, například Arcibiskupství olomoucké má vinné sklepy, možná i tam jsou možnosti investic... Církev bude ale muset využívat i kapitálový trh, bez toho se nemůžeme hnout.
Jednoduchá odpověď zní: může. Před léty byla v problémech berlínská diecéze. Ale v takových případech nastupuje princip solidarity.
U nás už čtyřicet let považujeme kláštery za hospodářsky neschopné instituce. Ale všude ve světě byly kláštery nositeli pokroku. Mimochodem: podvojné účetnictví vymyslel jeden františkánský převor. Ale podívejte se sami. Už dnes je vidět obrovský pokrok, mnohé kláštery jsou opravené, udržované, i když vlastní jen budovy s nádvořím!
Myslím, že je výhodná pro všechny. Vyšli jsme vstříc i ostatním církvím, vzdali se části majetkových nároků. Nalezli jsme řešení společně. Před sedmnácti lety by se tato situace řešila snadněji, ale za dalších deset let se bude řešit ještě obtížněji.
Žádný konkrétní objekt (tedy ani katedrálu) zákon neřeší, je obecný. Katedrála je symbol, ale v souvislosti se zákonem k tomu nelze nic říct.
My bychom přivítali jistotu, abychom mohli myslet i na ty, kteří přijdou po nás. Ale z hlediska faktického života o nic dramatického nepůjde: není to tak, že bychom pak hned roztrhali svá roucha... Víme, že nalezení řešení je dobré, ale nejsme v havarijní situaci.